Příběh se sovou a Bradavicemi má pokračování. Čtyři roky poté, co jsem strávil rok na Erasmu v tomto kouzelném městě na ještě kouzelnější univerzitě, jsem se vrátil, abych pracoval na svém PhD projektu.

Zapřísahal jsem se, že tento blog nechám spát. Jako PhD student totiž nemáte tolik času jako student na Erasmu a o psaní mikro-etnografických plků ze studování a poznávání okolí si můžete nechat jen zdát.

Nakonec se mi ale na disku začaly hromadit fotografie, o kterých mi bylo mi líto, že je nikdo neuvidí. Stejně tak se mi v e-malové schránce začaly objevovat občasné zprávy tázající se „Jak se máš, co děláš, jaké to tam je a neděláš zase blog jako si dělal posledně…?“

A tak jsem se rozhodl probudit tento blog ze zimního s...

My, Češi, říkáme ve středu, v úterý, v sobotu a tak. Dny máme jako šuplíky, do kterých ukládáme naše plány, radosti a starosti. Ve Velké Británii se zase říká on Wednesday, on Tuesday, on Satudray. Kdy bude to a to? Bude to na středě. Na sobotě a takdále. Dny tu nevypadají jako šuplíky, spíše jako polštářky, který koukají z vody a přes který lidi skáčou od jednoho k druhýmu. Netvralo dlouho a tu hru na skákání přes dny jsem začal hrát s nima. Až jsem doskákal na úplný konec. Je na čase dát sbohem Durhamu a stejně tak tomuto blogu…

…ovšem to může být matoucí pro ty, co sem přicházejí poprvé, protože post s titulem „Naposledy“ vidí jako úplně první...