Helloweenský speciál

Helloweenský speciál

Je u vás taky Helloween? ptal se mě jednou Hasan. Něco takovýho, říkám. Klademe na hroby svíčky. A co párty? Jaká je pak párty? Ale my nemáme žádnou párty. My prostě jenom klademe svíčky na hroby…

…ne, že by nebylo o čem psát. Jen mi dnes chybí nějaký organizační prvek příspěvku. A tak mě napadlo udělat to jako tvůrci Simsponů: dnes nás čeká helloweenský speciál. Tři příběhy. Všechny jsou pravdivé, i když bych radši, kdyby některé nebyly…

Příběh první: dýně

Od mala mě fascinovaly dvě věci a tuším, že za obě může televize (protože prostě není jiné vysvětlení, jak se ke mně mohly dostat): dinosauři a helloweenské dýně. Ty helloweenské dýně jsem viděl poprvé (tuším) v seriálu Beverly Hills 90210. Hádám, že mě učarovala ta prostá nádhera: oranžová věc, která svítí, když se do ní dá svíčka. A tak jsem asi tak v pěti letech začal přede všemi hovořit o svém největším snu: vyřezat si svojí helloweenskou dýni. Jak znalci  kulturních reálií 90. let potvrdí, tenkrát nebyla Tesca s provozem 24/7, která byla koncem října posílena o mimořádný stav dýní. Nene, nic takovýho. A tak nezbylo nic jinýho, než „rozhodit sítě.“ A že už v mejch pěti letech byly pěkně hustý. Netrvalo dlouho a v mých sítích uvízl žhavý tip: babička a děda z Lišova, vidouce jak moc po dýni prahnu, si od pana Zemana (od toho nejhodnějšího pana Zemana na světě, abych to uvedl na pravou míru) vypůjčili jednu sazeničku dýně a zasadili ji pro mě na jednom ze svých záhonů.

… zrovinka jsem v Lišově trávil skoro celé léto a tak vám mohu docela přesně popsat život takové jedné dýně. Chvíli se nedělo nic. Pak ale kde se vzala tu se vzala taková zelená trubka…a pak… Dýně! Můj sen mi rostl před očima. Tou zelenou trubkou do Dýně proudila voda z dešťů a Dýně se tak nafukovala. Tak jsem si to alespoň představoval. Nebylo dne, kdy bych nebyl u své Dýně, abych zkontroloval, o jaký kus poporostla…. pak se ale stala strašná věc…

…bylo pozdní odpoledne a já byl zase u své Dýně. Zvedal jsem se k odchodu, ale nevšiml si, jak blízko je moje noha u té zázračné zelené trubky, co do dýně pumpovala život. Stalo se. Chvíle nepozornosti a trubka od dýně odskočila. Ještě dnes slyším to suché trhnutí. A moje maličká Dýně stála uprostřed černého záhonu. Bez známek života.

Celej svět se mi zhroutil. Nespočítal bych probdělé noci, kdy jsem znovu a znovu viděl mojí maličkou Dýni oddělenou od životodárné trubky. Znovu a znovu jsem si říkal, jaké by to bylo, kdybych šlápl jen o trochu vedle…

…a protože jsem neunesl tíhu svědomí, udělal jsem tenkrát ještě jednu strašnou, strašlivou věc. A je to poprvé po dvaceti letech, co jí přiznávám: svedl jsem celej incident na svýho malýho brášku, který se z toho tenkrát ještě neuměl moc vykecat (sorry brácha).

… tak teď už víte, co jsem za člověka a jakými traumaty jsem si v raném dětstvím prošel.

… a protože jsem byl tak nešťastný z osudu mé nenarozené Dýně, zůstával jsem jí pořád věrný. Bez mála dvacet let. Svoji první Helloweenskou dýni jsem tak vyřezal až předevčírem, pod dozorem zkušené dýňořezkyně z USA. Jmenuje se (ta dýně) Bořek: udivený mandarin (viz obrázek). Až seschne a já ho budu muset vrátit do dýňového nebe, nechám si vyřídit pozdrav mé maličké Dýni. A ať si o Helloweenu myslíte cokoliv, dýně jsou krásný!

 

Příběh druhý: Durham

Dneska jsem četl, že Durham je druhé nejbezpečnější město v Británii, říkám Hasanovi. To je možný. Ale zrovna před tejdnem tu někoho zabili. Kecáš. Ne, fakt? Jsi neviděl plakáty?

…a opravdu. Hned první týden jsem chodil Durhamem kolem plakátů vyzývající svědky události (rozuměj, vraždy) jakéhosi podnikatele, v místech, kudy denně procházím do školy. Dnes už plakáty deštěm, který je během října bičoval. Když ale plakáty visí v interiéru, vydrží tam klidně i mnoho měsíců. A tak již měsíc chodím v Elvet Riverside kolem plakátu s krásnou tváří pohřešované studentky. Kdo ví, jaký je její příběh. Třeba už je dávno na světě, jen plakát zůstává, dokud nevybledne…nevím…od zářivek…

… a jedna čerstvá z podobného soudku, dnes ráno jsem vyšel ze školy a hromský rachot mě přinutil zvednout hlavu vzhůru. Nad katedrálou visela helikoptéra a ani se nepohnula. Něco natáčí, říkám kamarádce. Nepochybně. Proč by jinak viseli na jednom místě. Přestal jsem to řešit. Naopak jsem začal být na ty „filmaře“ naštvanej, protože jsem se kvůli nim nemohl začíst na lavičce vyhřáté od posledních špetek podzimního slunka. Musel jsem utéct do studovny. Tam se ukázalo, že nejde o žádné filmaře…

… od úterý pohřešujeme americkýho studenta ekonomie. Ze stejné koleje jako já. Dneska ho tu hledalo mraky lidí. Doufám, že je ten klučina v pořádku a že se někde brzy objeví…

Prosím vás, tyhle tři z kontextu vytržené informace nic nemění na tom, že je to tu báječný a statisticky jde o jedno z nejbezpečnějších míst na Ostrovech. Když to tak po sobě čtu, zní to, jako bych se pokoušel odradit všechny případné návštěvy…

 

Příběh třetí: Sousedka

Během Helloweenu chodí po ulici hodně divných lidí. Někteří z nich se nebojí zaklepat na dveře. Pokud jste chudý student, který nemá nazbyt, aby se zaopatřil sladkostmi, a jediné, co máte zrovna k jídlu, je salát ze zlevněné zeleniny, je lepší neotevírat. A tak jsem i já trávil Helloween v sedě ve svém přízemním pokoji, pracoval a ignoroval permanentní „buch buch“ na dveře.

Psychologové tomu říkají habituace. Česky asi přivyknutí. Vinou nadprodukce určitého jevu prostě časem onen jev přestanete vnímat… Někdy kolem deváté hodiny se pak přihodila tahle věc…

Buch buch.

Buch buch buch.

Buch buch buch buch buch. 

 

…vůbec jsem neslyšel.

 

Buch buch buch buch buch buch buch. 

 

… poškrábal jsem se v uchu.

 

Buch buch buch buch buch buch buch buch buch buch buch buch buch buch.

 

…aha, koledníci. Ať táhnou…

 

BUCH BUCH BUCH!

 

…ty vole, ty maj dost! Takový rány? Chtěj snad ty dveře rozmlátit?

 

BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH

 

Tak ale?

 

BUCH BUCH BUCH (vysoce posazený ženský křik) BUCH BUCH BUCH.

 

Tohle už bylo divný. Koledníci nemaji ve zvyku otevřít schránku a hulákat do ní vysoce posazeným ženským křikem.

 

!!!BUCH BUCH BUCH!!!!!

 

Tentokrát to bylo na okno. A to jsem trošku vylítnul, protože sedím od okna asi 40 cm.

 

!!!BUCH BUCH BUCH!!!!!

 

 

a znovu neidentifikovatelný ženský křik! Spíše to přes okno zní jako skřehotání… Zaslechl jsem něco jako: „Open it! I’m not a caroller!“ V tónu je zoufalá naléhavost stejně jako policejní dikce.

Tak tohle už přestává bejt sranda. S třesoucíma rukama odemykám. Co přijde? Výstřel a hup do mlíka?

 

 

Chudák paní. Nechal jsem jí na mrazu pěkně dlouho. Byla to moje milá sousedka, asi šedesátiletá, co jí pošťák doručil učebnici z francouzštiny z EBaye, kterou měl doručit mně… Durham je prostě město čar a kouzel.

 

 

2 komentářů k Helloweenský speciál

  • woreshack  napsal(a):

    Bohužel jeden smutný update: tělo pohřešovaného Petera Sopea našli asi po třech měsících v řece Wear. Dávejte mi na sebe pozor, všichni.

  • woreshack  napsal(a):

    A bohužel ještě jeden smutný update: dnes našli v řece tělo dalšího studenta, který se týden pohřešoval. Celkově toho bylo za rok docela dost. Durham je krásný město, leč asi je v něm snadno zapomenout na různá nebezpečí… Tak opatrně!

Odpověz

Můžete použít následující HTML tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>