Když jsem se doslechl, že bude v červnu v Olomouci přednášet Noam Chomsky, bylo mi fakt líto, že ho kvůli stáži v Durhamu zmeškám. Nakonec mi ale stáž v Durhamu ušetřila cestu do Olomouce. Naom Chomsky se včera ukázal v Castleu! Když se otevřel rezervační systém servery byly asi půlhodiny nedostupné. Patřil jsem k těm šťastnějším, co boj s kolabujícími servery nakonec vyhráli. Přál bych vám vidět co nastalo, když chlapík, co ho v roce 2005 magazín Foreign Policy prohlásil za největšího žijícího intelektuála, vkročil do Great Hall. Slečna, co seděla vedle mě, se mi zakousla do ramene navzdory tomu, že mě vůbec neznala a strašně to bolelo. Do chlapíka po pravici jsem zase musel strčit, protože asi minutu vůbec nedýchal. A přednáška? Čestně, přál bych si být v 86 letech v takové rétorické kondici! Vynikající přednáška v trošku apokalyptickém duchu o krizi a krizích… Když na závěr zazněl dotaz z publika, co že bychom proti té krizi a krizím mohli dělat jako individua, odvětil Noam po teatrální pomlce: „Well, practically nothing…“

Možná jsem ho neobjevil prostě proto, že je v Čechách dost těžké ho objevit. Studovny se nacházejí v knihovnách, které mají otevírací dobu skoro jako školní družiny – tedy dost krátkou na to něco si rozdělat. V tom je, zdá se, oproti Anglii rozdíl. Studenti tu do knihoven chodí rádi a to nejen půjčovat si knížky, ale skutečně studovat. Právě proto jsou k tomu knihovny řádně vybavené.

Bill Bryson Library je pro Univerzitu v Durhamu ústřední knihovnou. Je to snad jediná budova na Západě, co znám, která je pojmenovaná po dosud žijícím člověku – bývalém rektotovi a slavném americkém humoristovi Billu Brysonovi (aj sorry, zapomněl jsem na Gottland – muzeum Karla Gotta). Zamilovat si ji můžete z mnoha důvodu, já jich uvedu jen pět.

1) Non-stop! Jednou mi napsal Stereo: „Já bych někdy chtěl mít knihovnu, co má otevřeno i dlouho do noci. Jako měl Gandalf v Minas Tirith.“ Ten chlapec mi mluvil z duše. A ejhle, DU mi dala k Vánocům náramný dárek – 24/7 otevírací dobu! Je to zatím v experimentálním módu „use it or loose it,“ ale vzhledem k tomu, že když v jednu v noci odcházím a v knihovně je stále dobrých pár desítek lidí, co se nemají k odchodu, věřím, že by to mohlo vydržet na pořád.

2) 1.5 milonu knih! Všichni, co někdy psali nějakou akademickou práci, moc dobře znají, že během bádání narazí na knihu, která není v katalogu žádné české knihovny. A tak si jí objednáte za 40 dolarů z amazonu, čekáte na ní šest týdnů a když přijde, zjistíte, že vám vlastně vůbec k ničemu není! To byste pak tu knihu nejradši (jen kdyby to trochu šlo) přelomili vejpůl. Tady v Durhamu se mi skoro ještě nestalo, abych tu nenašel, co hledám. Všechny knihy tu prostě jsou. Člověk si na to strašně rychle zvykne. V tomhle ohledu se opravdu návratu do Čech děsím…

3) Databáze. Když už text nenajdete v regálu, najdete ho určitě v jedné z 200 databází, do nichž DU pro své studenty platí přístup. Pro antropology tu mají e-HRAF (yes!), naprostou peckou je ProQuest – ohromná databáze závěrečných prací (MA, PhD) ze všech možných koutů světa. Samozřejmostí je JSTOR, EBSCO, Web of Science. Pro fanoušky nažloutlých stránek tu mají taky spoustu databází historických pramenů. A co je na tom nejlepší? Do většiny databází poskytuje univerzita vzdálený přístup. A jak jednoduše! Nemusíte instalovat žádný pošahaný certifikáty do VPN klientů. Prostě si na stránkách univerzity vyberete databázi, zalogujete se a jste tam! Odkudkoliv na světě! Pokud jedete do Durhamu bádat, stáhněte si co můžete. Pod záštitou českých univerzit se k některým textům dostanete horko těžko.

4) Bookscanner. Oslím můstkem z předchozího bodu budiž bookscanner. U něj plánuju strávit taky ještě docela dost času. Ten přístroj vypadá sice jako nějaký robot z hvězdných válek, ale skenovat teda umí. Rozlišení a automatické ořezávání není úplně nejlepší, taky občas zahlásí nějaký ten error, ale 400 stránkovou knížku jsme naskenoval za 20 minut. Domu si tak z Durhamu můžete odvést pěknou řádku knih, co doma zaručeně neseženete. A u toho si poslouchat třeba nějaké audioknížky. To pak to skenování není tak otravné jako vždycky.

5) Technické zázemí. Samozřejmě, technika se ráda vzpouzí. Všude a vždycky. Ale v porovnání s tiskárnami v Celetné 20 je tady její vzpouzení celkem úspěšně kroceno. A co do technického zázemí, je knihovna vybavena fakt slušně. Půjčí vám tu zadarmo notebooky, mají tu týmové studovny s projektory, sólové studovny, na každém stole jsou dvě zásuvky, do tiskáren můžete sobory posílat normálně mejlem. Prostě na co si vzpomenete! Jo a elektronicky pohyblivé regály? To už si vážně připadáte jak v Bradavicích…

6) Vady na kráse. Všude se najdou. Třeba výše poplatků za overdue items mi přijde dost vysoká. Pak taky zákaz pití horkých nápojů v knihovně mi připadá absurdní a pravidelně dostávám vynadáno od nočních hlídačů za jeho nerespektování. A z čeho opravdu rostu je Internet Explorer, co je naisntalovaný na všech univerzitních počítačích a co se ohromně rád pouští do půtek s Javou, ve které je napsaný studentský informační systém DUO. To by vám z toho švihlo. Ale jsou to jen povrchové škrábance. Kdybych mohl, vytrhl bych jí ze základů a přesunul na Letnou. Vážně!

Je blízko k půlnoci a hlídač na parkovišti u Durhamské katedrály, který má zrovna směnu, vidí velmi zvláštní obrázek. U katedrály postává Magicarp, Psyduck a Kadabra a o něčem vášnivě diskutují. Hlídač na ně posvítí baterkou a ptá se, co se to tu u všech rohatejch děje. Magikarp, Psyduck a Kadabra se na sebe nechápavě podívají a pak řeknou: „Jen vášnivě diskutujeme. Je to problém?“ „Ne, promiňte. Ale vypadáte trochu podezřele.“ Všichni pokémoni se na sebe znovu nechápavě podívají. Proč jako? Pak jen zavrtí hlavou a pokračují v plamenné diskuzi. 

Hodněkrát se mi v Durhamu stalo, že jsem potkal někoho, kdo evidentně nebyl ve své kůži. A já se ptal: „Jsi v pohodě?“ A oni. „Jo, my jsme jen měli včera soušl.“ Jindy jsem zase viděl, jak v North Bailey v desetistupňovém mrazu pochodují lidi v trenýrkách, vždycky kluk a holka v páru, a nohy mají svázané tkaničkou. A já se ptal: „Co to tropíte?“ A oni: „Ále, my tady máme soušl…“

Když se mi tak naskytla příležitost jednoho takového soušlu se zúčastnit, řekl jsem si, že to musím pro československou antropologii udělat, i když z toho nekoukalo vůbec nic dobrého…

Nahoru na Gilesgate stoupají Magikarp se Psyduckem. Mají evidentně naspěch. Najednou Magikarp v prudkém gestu ukáže kamsi a povídá Psyduckovi: „Támhle to je můj učitel! A má PhD!“ „Fakt? Jdeme!“ Pan učitel sice vůbec nechápe, proč se k němu řítí dva pokémoni a už vůbec nechápe, proč se ho ptají, jestli má PhD. Nakonec se však usměje a svolí k tomu, aby byl vyfocen s Magikarpem. „Super! Teď ještě z nějakýho auto ukrást ten disk…“ říká Psyduck už v běhu. Magikarp je mu v patách a potají doufá, že ho pan učitel pod kostýmem Magikarpa nepoznal a nevyvolá ho příští přednášku k tabuli, aby vysvětlil rozdíl mezi translokací a tranzicí.

Kouknete-li do cambridgeskýho slovníku na podstatné jméno social, zjistíte, že jde o „příležitost, kdy se členové určitého společenství neformálně setkají, aby se ‚navzájem užili.'“ Kdybyste hledali nejbližší český ekvivalent, našli byste pravděpodobně sraz, kalba nebo chlastačka. Jak už jsem ale psal ve článku o kolejích, spoléhat na české ekvivalenty je trochu ošidné, protože se za nimi někdy ukrývá něco nepředvídatelně jiného. Na takovou chlastačku stačí přijít a pořádně se zkropit. To ale britům nestačí. Potřebujou záminku. Potřebujou příběh. Potřebujou program. Potřebujou kostýmy. Potřebujou soušly.

Soušl našeho frisbee týmu byl ohlášen skoro tři měsíce dopředu. Každý si naň měl připravit předem dané kostýmy. Svého magikarpa jsem si patlal na tvář narychlo půlhodiny předtím, než to všechno začalo. Bál jsem se, že přijdu v kostýmu jako jedinej a budu za totálního vola. Ale ouha. Kostýmy byly pojaty hodně zodpovědně. Pamatujete na Misty, jak chodila v tílku a kraťáskách? Tak naše Misty chodila taky v tílku a kraťáskách, i když bylo jistě pod nulou.

Hrál se tzv. Treasure Hunt. Když se všechny týmy slezly a posilnily se pintou, aby si přivykly na novou pokémonní identitu, rozdal se ohromný seznam s „pokladovými věcmi,“ které byly různě obodovány. Byly tam věcičky jak „normální“ (jako sehnat minci starší než všichni ostatní), tak podivné (políbit Eda), tak perverzní (přinést účtenku, na níž bude zřetelný společný nákup salátové okurky, kondomu a libovolného pornografického materiálu). Na celý treasure hunt byly asi čtyři hodiny. To se pak pokémoni rozběhli do ulic Durhamu, aby ulovili víc věcí, než soupěřův tým.

Všichni Pokémoni, kteří patří Misty, sedí ve 42, pijí koktejly a přemýšlí, co by ještě ulovili. Magikarp pročítá seznam. „Ehmm… disk z auta, 15 bodů…živý jednorožec, 2 body… vypít rychleji pintu piva, než rakeťačka Jessie, 7 bodů…dzhá!“ V Magikarpovi se probudí soutěživost, jeho české kořeny i neodolatelná chuť na pivo. Vyzývá Jessie. Chvíli přemýšlí, zda je to fér, když je to holka a ještě k tomu nečeška. Ale co. Tým Rakeťáků si to raději pojistí videorozhodčím. Video nemá ani čtyři vteřiny. Přesto je na videu patrné, že rakeťačka Jessie vítězně práskla sklenkou o stůl asi tak o vtěřinu dřív než Magikarp. Magikarp se cítí hluboce zahanben. Nepomůže mu ani to, že Jessie okamžitě odběhla na záchod.

Na závěr jsme se všichni sešli ve společenské místnosti v Hatfieldu, abychom posčítali naše bodíky. Asi jsem se ještě v Duramu tak nenasmál nad všemi těmi příběhy, co se pod tak jednoduchou zápletkou, jakou je Treasure Hunt, zrodily. Team Misty s Magikarpem, Psyduckem, Kadabrou a Jugglipafem se nakonec ukázal jako nejsilnější a vyhrál.

Člověk by to běhání a smání hnedle spláchnul pintou. Ale ouha. Na Durhamu mě nejvíc mrzí to, že je-li půlnoc máte pouze dvě možnosti – buďto jít domů (což je nic moc) nebo do Klute – přezdívaného jako nejhorší noční klub v Evropě (což je v pravdě ještě horší). Kultura britského pití je prostě jiná. Lidé chodí do hospody na čas (tj. klidně na šestou), kolem jedenáctý to vypadá jako u nás ve čtyři ráno (všude spoustu hulákajících opilých lidí v krátkých rukávech, kteří skáčou na taxíky) a pak o půlnoci zavřou hospody a všude je ticho. Ale o kultuře britskýho pití zase až jindy.

Je po půlnoci a osamocený Magikarp stoupá po schodech u Hild&Bed. Najednou si uvědomí, že je úplně střízlivý. Zarazí ho to, až zastaví. Pak ale mávne rukou a jde dál. Nebyl totiž na chlastačce. Byl na soušlu. A to je jiná liga!

Budovu Elvet Riverside mám hodně rád. Důvodů je hodně. Jsou tam dostupné studovny, které mám z domova zdaleka nejblíž. Taky jsou tam zdaleka nejlepší čarodějnice z celýho Durhamu a požární schodiště, na kterým můžete beztrestně drobit. Ale pro všechny, co jedou do Durhamu studovat, může být relevantní především Language Centre for Modern Languages and Cultures, co najdete uvnitř a také In-sessional courses, co se tam čas od času konají…

Tak postupně a podrobně…

Language Centre for Modern Languages and Cultures

Elvet Riverside je mekka všech jazykovědců z Durhamu, tedy těch, co mají studium jazyků jako hlavní studijní obor. Budete se divit, ale mezinárodních studentů, co přijeli do Durhamu studovat jiný jazyk než angličtinu, je tu fakt požehnaně. Dokonce jsem potkal jednoho francouze, co přijel na Erasmus do Durhamu studovat francouzštinu (!). Co je ale rozhodně dobré vědět, že jazyk je možné v Durhamu studovat, i když to není váš hlavní studijní program. Výběr je docela široký – můžete studovat němčinu, francouzštinu, japonštinu, mandarínštinu, ruštinu, španělštinu nebo dokonce znakový jazyk. Jde o tzv. Credit Bearing Modules in Foreign Languages. Jak už z názvu plyne, za absolvování tohoto předmětu získáte 20 durhamských kreditů (10 ECTS), tj. jde o zcela adekvátní modul jako všechny ostatní studijní moduly.

Jak to funguje? Na kurz se musíte přihlásit (tj. dostavit se v požadované dny na požadované místo). Garant kurzu vás otestuje a doporučí vám úroveň. Poté, co vyzkoušíte kurz, ještě můžete úroveň změnit podle vašich možností. Kvalita (dle mých zkušeností) variuje taky od lektorovi k lektorovi. První kurz, co jsem zkusil, vedla sice překrásná lektorka odněkud z rovníku, ale většinu času mi přišlo, jako bychom my ji učili anglicky, než ona nás francouzsky. Je třeba vyzkoušet… Většina kurzů má několik rozvrhových variant, takže si můžete vybrat semináře tak, aby vám pasovaly co nejlépe do rozvrhu. A pak už tradá, jste na palubě.

Musím říct, že kurzy (nebo alespoň ten můj, tj. French Stage 3) jsou dost časově náročné. Jedná se o 3x hodinové semináře týdně a na každý seminář je potřeba něco málo připravit – tu tam písemnou kompozici, tu tam exposé, nejčastěji čtení článků (naposled to bylo 6 článků o integraci menšin, kterým jsem ale vůbec nerozuměl). Myslím, že právě francouzský modul mě tu ze školních povinností zaměstnává úplně nejvíc. A taky musím dodat, že učit se cizí jazyk v cizím jazyce je dobrý trénink na posilování corpus callosum, který mi pořád občas dělá problémy. Pocit, kdy se přeptáte na význam nějakého slovíčka a vy jako odpověď dostanete slovíčko, které vám taky nic moc neříká, bych přirovnal k pocitu, kdy jste na houpajícím se visutým mostě a nejednou zjistíte, že tam není žádný zábradlí.

Nicméně, pokud budete mít v Durhamu čas a nebudete chtít zahálet, jděte do toho. Jsou tam kurzy od začátečníků pro profíky a kvalita kurzů je (např. v porovnání s kvalitou kurzů Jazykovýho Centra FF UK) ohromná.

In-Sessional Language Course

Studovat v jiném jazyce, než kterým mluvíte od mala, občas znamená, že nemůžete využít veškerého potenciálu, který ve vás je. Univerzita si toho je naštěstí dobře vědomá a protože je na mezinárodní studenty dobře zvyklá, pořádá programy, které vám pomohou se v angličtině cítit více jako doma, abyste svůj potenciál využili co nejvíce.

Tak například organizuje letní pre-sessional language courses. Doriana i Hasan je absolvovali a dost si je pochvalovali. Ale obávám se, že to asi nebude nic pro vás, pokud tedy nejste (jako Doriana s Hasanem) placeni vládním stipendiem nebo nejste malí rothschildové – za 12 týdenní kurz zaplatíte totiž 4200 ł.

Ale pozor, in-sessional courses jsou narozdíl od těch pre-sessional zcela zdarma. A už jen proto mi přijde škoda je nezkusit. Výběr je opět široký. Od obecných úvodů do akademického psaní, po úzce specializované kurzy jak zvládat konkrétní žánry (např. book review). Nutno dodat, že některé kurzy jsou naprostá ztráta času. Ale některé jsou opravdu vyjímečné a užitečné. Nenaučí vás samozřejmě za hodinu akademickému psaní, ale pošle vás na dobrou cestu, jak to jednou zvládnout. Z mé zkušenosti doporučuji Pronunciation for all (nebo fo Chinese, pokud jste z Číny), Presentation Skills a Academic Writing for Humaties and Social Science. Populární je též Living in the UK.

Kurzy probíhají všechny tři termy. Většina z nich má 1-2 části, jsou i třeba s 12 částmi po celý term. Na kurzy by  se „mělo“ registrovat. První term jsem to hrozně hrotil a nařizoval si budíka na to, abych si zaregistroval všechny kurzy, co chci, ale posléze jsem to dělat přestal. Lepší je neregistrovat se a jen si přečíst, kde a kdy to je a prostě tam jít. Vždycky si totiž někam sednete. Navíc se vyhnete nepříjemným e-mailům, který dostanete, kdykoliv kurz zmeškáte, nebo se na vás prostě jen nedostane prezenční listina („Dovolujeme si vás upozornit, že jste se nedostavil na ten a ten kurz a že pokud neuvedete řádný důvod vaší nepřítomnosti, může po vás, dle platných pravidel, univerzita žádat náhradu a blablabla.“)

Čili, vřele tyto kurzy doporučuji vaší pozornosti. A pokud se náhodou octnete na nějakém nudném kurzu, zatněte zuby a řekněte si: „Darovanému koni na zuby nehleď!“

Naprostá většina kurzů je rozložena do tří termů. V každém termu zpravidla musíte předvést nějaké performance, které bude mít vliv na výslednou známku z celého předmětu. Těžko generalizovat, ale většinou to bývá 25% za výstup z Michaelmass term (1. trimestr), 25% za Epiphany term (2.) a 50% za Easter term (3.).

Ta studentská performance se samozřejmě různí podle oboru vašeho studia. Souhrně se vlezou pod honosný termín „projekt.“ Jako student na Dept of Music budete dělat kompozici, na Dept of Engineering and Computer Science budete psát program a jako antropolog (můj případ) budete psát eseje. Esej je vlastně takový hlavní britský nástroj hodnocení napřes všechny department, takže s nimi s velkou pravděpodobností přijdete do styku…

Jsou limitovány počtem slov a dodržení rozsahu je úplně první věc, co se musíte naučit, abyste dostali dobrou známku – překročení 10% pod a 5% nad se trestá ztrátou v řádu desítek procent známky, okolo 30% na každou stranu to znamená prostě „FAILED.“ (je dobré se seznámit s pravidly na té které konkrétní katedře – někde jsou do počtu slov započteny reference a titulní strana, jinde však nikoliv).

Každému samozřejmě vyhovuje něco jiného. Já osobně jsem velký odpůrce systému, který je v českém prostředí tak populární, a sice „našroť-vyblej-zapomeň.“ Ačkoliv jsem se snažil vždycky studovat školy, kde byl tenhle systém upozaděn, několika takovými zkouškami jsem si prošel. A popravdě jsem v nich neviděl moc smysl. Bude to mít určitě blahodárný vliv na paměť. Ale má smysl věnovat úsilí tomu naučit se nazpaměť všechny hlavní města světa, když s chytrým telefonem zvládnete za 2 sekundy najít to, které zrovna potřebujete?

Britský systém není ani tak zaměřený na to, jak informace získávat, absorbovat a hromadit, ale na to, jak s informacemi nakládat; jak je používat v myšlení. V tomhle je esej dokonalý nástroj. Navíc, zadané témata eseje (či esejové otázky) jsou obvykle velmi široce formulované, takže můžete prohloubit znalosti v tom, co vás opravdu zajímá nebo třeba v tom, v čem jednou chcete být dobří.

V eseji jste hodnoceni především za to, jak přesvědčivě se vám podaří předestřít vaše „akademické argumenty,“ jednodušeji řečeno, jak pevný a přesvědčivý naleznete postoj k problému – ať už skrze vlastní data a poznatky, tak samozřejmě skrze akademické autority. Nikdo po vás nechce v eseji najít Pravdu (protože kde je pravda), nikdo po vás nechce vyjmenovat všechny přístupy k problému (protože od toho jsou encyklopedie a slovníky) a nikdo po vás nechce dokonce ani to, aby váš postoj a přínos v eseji byl zcela nový (protože to prostě skoro vždycky nejde). Jediné, co se po vás chce, je zaujmout postoj a odargumentovat jej. Nic víc, nic míň.

Jasně, asi se to nikdy nebude líbit lidem, co se raději biflují než čtou a píší, ale mě tenhle přístup vyhovuje stoprocentně. Biflování mi nesedí – mám ho spojené s ponocováním, nezdravou stravou, nervózním postávání, na chodbě s papíry v ruce ve formálním obleku, občas i s pocity ponížení ze strany zkoušejícího a nakonec s hospodou, po níž zůstane v hlavě velmi málo v poměru k úsilí, které jsem tomu věnoval. Esej je oproti tomu něco kreativního. Něco, co vás často může i bavit a něco, při čem vám toho v hlavě zůstane mnohem víc než po biflování.

Pokud jste esej nikdy nepsali, nezoufejte. V Durhamu je spousta příležitostí, jak se to naučit. Počínaje In-Sessional Language Courses (o kterých budu ještě psát), po One-to-One konzultaci od jazykového centra, kterou může každý člověk třikrát za term využít. Navíc spousta kurzů má tzv. formative assesment, což není nic jiného než zkouška na nečisto, k níž dostanete feedback, a buď vůbec nemá a nebo má velmi malý vliv na výslednou známku z celého kurzu. A hlavně! feedback (tj. slovní ohodnocení) dostanete ke každé eseji. Takže to není jako „trojka z testu? a za co? Aha?“

Ať už jedete do Durhamu na Erasmus a nebo řádně studovat, pamatujte na to, že můžete mít ve svém studijním plánu zapsány kurzy garantované až třemi různými departmenty. A tak, tíhnete-li (podobně jako já) k eklekticismu (lidově je tento pojem znám častěji jako „všeanicneumělství“), určitě toho využijte. Durham je přesně to místo, kde si můžete zkusit naprosto cokoliv.

A teď už k příběhu. Už úplně první den v Durhamu, mě ohromně zaujala nenápadná kamenná budova s novogotickými okny hned vedle katedrály. Když jsem kolem prošel poprvé, zpíval uvnitř nějaký šikovný baryton a kameny se pod těmi tóny rozechvívávaly, až hřály. Dal jsem ucho k těm kamenům a poslouchal. Kousek od mého ucha říkal nápis prostě jen „University of Durham – Music School“…. Hmm…Tady tak jednou studovat, říkal jsem si… Trvalo víc než 14 dní, než mi došlo, že tenhle sen je perfektně vyplnitelnej.

Bylo to docela dost vyřizování, papírování a všeho, ale nakonec mi všichni vyšli vstříct a já se na „čtvrtinu úvazku“ stal studentem Dept of Music. V nabídce kurzů (modulů) byly ale tak zajímavý věci, který jsem prostě nemohl nechat jen tak, takže jsem začal potají (ovšem s laskavým dovolení pedagogů) navštěvovat další, mimořádně výborný kurzy.

Ve srovnáním s Department of Anthropology (který je mým domácím a o němž bude řeč později) je tohle Department jako dětský pokojíček oproti Koloseu. Na přednáškách a seminářích si připadáte jako u někoho na návštěvě. A všichni učitelé s vámi jednají spíše jako s kamarádem ze střední. Chcete příklad? Tak jo.

Možná tuhle anekdotu už znáte, protože jí vyprávím dost často jako exepmplární rozdíl mezi českým a britským vysokým školstvím. Vzhledem k tomu, že jsem zameškal prvních 14 dní výuky mého kurzu, přišel jsem o 2×2 hodinové přednášky. Paní z kanceláře mi napsala, abych si sjednal schůzku s garantem předmětu, abychom se domluvili na náhradě. A tak jsem udělal. Očekával jsem, že (podobně jako by se to asi stalo v Čechách) mi pan učitel vsune do ruky list se seznamem literatury, co si mám doplnit a následně mi dá nějaký deadline pro extra práci, co vypracuju jako kompenzaci za mé zmeškání. Takže jsem byl poněkud překvapený, když si mě pan učitel odvedl do kabinetu (co mimochodem vypadal jak etnografické muzeum hudebních nástrojů), natočil ke mně monitor, spustil poweropint a následně mi věnoval dvouhodinovou přednášku o věcech, co jsme zmeškal… a nepřestával se omlouvat za to, že to bere tak hopem. To se skutečně stalo. Kdyby mi to někdo vyprávěl, myslel bych, že si dělá srandu…

Jako další signifikantní rozdíl oproti českému prosředí je ten, že na zdejším Department se o věcech jenom neučí. Tady se věci totiž dělají. Třeba v předmětu Creative Music Technology and Sound Design studenti jen nesedí před puštěným powerpointem, co jim radí jak nahrávat, jak míchat atd. Tady skutečně nahrávají, míchají atd. A známkováni nejsou za to, jak se o tom naučí povídat, ale jak dobře to udělají. Jedním slovem: bomba.

Department of Music spravuje 6 nahrávacích studií, které smějí studenti volně používat. Před Vánoci jsem v nich tak trávil docela dost času. Popravdě jsem byl teda trošku smutnej, jak ti Britové s těma krásnýma věcma zacházej. Bez zacházení do detailů: do těch studií se nalilo neskutečný množství peněz, ale vypadá to, jako by nezbyly žádný peníze nejen na údržbu, ale dokonce ani na to, aby se promyslelo, co se kam dá, aby to dávalo smysl. Strašná škoda. Musím na druhou stranu říct, že technická podpora Dept of Music je neuvěřitelná. Zrovna včera jsem řešil jeden problém, co si sice týkal digitálního zvuku, ale ani trochu mého studia. E-mail jsem odeslal o půlnoci. V devět ráno jsem tam měl pozitivní odpověď.

Asi bych dokázal vyjmenovávat hodiny a hodiny, co všechno se mi na Dept of Music líbí. A tak zmíním už jen poslední věc. Budova Dept of Music je pro studenty nepřetržitě otevřená nehledě na soboty, neděle, dny a noci. Takže kdybyste dostali v neděli o půlnoci chuť zahrát si na pořádný grand piano, není vůbec nic, co vám v tom brání. Moc hezkej pocit studovat na takovým Departmentu!

Tak zněl slogan České asociace létajícího disku v dobách (fíha…je to víc, než 10 let), kdy jsem začínal hrát frisbee ultimate v dresu Budějovického 3SB. A i když to byla relativně krátká epizoda, nikdy mi létající disk, lehkost hry a hlavně spirit (!) (spirit je [n+1]tý hráč na hříšti, kde n je počet hráčů v týmu. Příklad: hraje-li se 7×7, spirit osmým hráčem týmu) neodrostly od srdce…

Tady v Bradavicích sport doslova kvete. Je dost běžné, že studenti tu chodí na přednášky v dresech a z nich pak uhánějí rovnou na tréninky. Dokonce jsem slyšel, že podle vnitřního řádu univerzity je zakázáno zasahovat do středečního odpoledne tutoriály, semináři či přednáškami, neb jde o den vyhrazený sportu.

Studovat bez pohybu je dosti na palici.

Dalším důvodem, proč bych komukoliv doporučil dělat v Durhamu sport, je angličtina. Akademická angličtina je svým způsobem takový skanzen dokonalého jazyka, kterým se ale nikde na světe nemluví. Po prvních týdnech přednášek vás tak může ukolíbat pocit „dobrý, já tomu rozumím…tak asi přece jenom umím anglicky…“…když ale člověk sejde dolů do podhradí (třeba) mezi sporťáky, zjistí, že neumí vůbec nic a že se má sakra co učit.

…a tak jsem se již v samém prvním týdnu rozhodl  – jseš v Bradavicích, tak co si trochu zalítat! Et voilá, započal jsem svůj lepý comeback k frisbee ultimate. Teda lepý… byly tam i zrníčka krušinek…

Házení diskem se moc nezapomíná. Ale taktika se vyvíjí a troufám si říct, že za těch 10 let se docela vyvinula (nebo jsem to tenkrát jako prcek ještě moc nevnímal). No a nebudu vám lhát – zdaleka největší mojí slabinou je moje angličtina. Když se vám během všedního dne stane, že něčemu nerozumíte, prostě se zeptáte znovu. A když je nejhůř, prostě děláte to co ostatní. Jenže během hry není čas se ptát. A když ve frisbee děláte něco stejně jako někdo jiný znamená to, že to děláte blbě… Už je to lepší, ale v začátcích jsem byl fakt v lese!

I přes ten hustoles jsem nakonec zakotvil v A teamu a hraju za Hatfield (mojí kolej) Durhamskou Premiership. Úroveň týhle soutěže je fakt dobrá – jinými slovy, protihráči to fakt dost umí hrát. Přesto všechno jsme s jednou prohrou na krásném druhém místě!  Kapitán Jake pak o našem týmu napsal oslavnou ódu, kterou pro tento blog přinášíme v plném znění. A pozor! dokonce zmínil i moje jméno;-)

Hatfield As 2nd in the Prem While only a Grey A slip-up will keep us there, if we keep matching Butler’s results, 3rd is a distinct possibility!

For the benefit of the Old Boys and Girls, we smashed Trevs 11-2 and Hild Bede 11-3, took a walkover against Aidans (they turned up with 2 people) and drew with Butler 6-6. Grey A beat us 9-3 on the first weekend but we’ve not looked back since. The handling set of myself, Jasmin Strickland and Alex Lawton have been spraying passes all over the pitch for the likes of Matthew Griffin, Toby Bates, David McLennan (my son) and Will Gowland to link up play, whilst Harley James Birchley, Jeremy Raymond and Tom Cole terrorise defences deep with their pace and power. Add in the height and hammering prowess of Facebook-less fresher Petr Nuska (our Czech loan-signing) and the tireless endzone domination of my great grandson „go Alan Go!“ and we’ve become a team to beat – not surprising given the size of the club now, with year-on-year growth taking our numbers close to 40.

Jo a víte, co se mi líbí úplně nejvíc na kolejní Prem? Že zápasy nekončí jenom klasickým kecacím kolečkem, ale hrajou se takový praštěný přátelský hry. Namátkou, třeba Sporty or Sexy? spočívající v tom, že si týmy stoupnou naproti sobě a hádají, zda si jednotliví protihráči dnes oblékli sporty nebo sexy spodní prádlo (načež pak musíte ukázat, zda mají pravdu či se pletou). No a pokud hra končí nerozhodně, vybere si vždycky jeden človíček, co s v tu chvíli motá na školních hřištích, který se musí polapit. Přál bych vám vidět vyděšený obličej človíčka, co si nic netuše šel zahrát s kamarády lakross, když se na něj řítí frisbee team!

Jedním slovem? Parádní!

Často se přistihnu u toho, jak na všechny strany rozesílám pohledy, dopisy a e-maily o tom, jak je univerzita v Durhamu skvělá. Bezvadná. Slovo skvělá šestkrát podtrhuji. Ale všichni víte, že i na těch nejskvělejších věcech se tu a tam najde nějaký kaz. A tak abych univerzitu v Durhamu pořád jen nechválil, přidávám jeden kritický komentář.

… od dob, kdy jsem na jednom projektu spolupracoval s watchdogovou neziskovkou Iuridicum Remedium, mi tak trochu přestalo být jedno, komu a jaké svěřuji své osobní údaje. Nějak jsme si zvykli bezmyšlenkovitě vyplňovat své iniciály a příliš nepřemýšlet o tom, zda ten, komu je vyplňujeme, je skutečně potřebuje znát. 

V roce 2011 dostala cenu za Výrok Velkého Bratra paní profesorka Rychtaříková, předsedkyně České demografické společnosti, která se vzhlédla ve skandinávském vzoru registrů obyvatelstva . Řekla doslova: Ve Skandinávii mají registry obyvatelstva, které jsou navzájem propojené… Všechno zrekonstruují, teoreticky celý život člověka – kdy začal chodit do školy, jak byl nemocný, kdy uzavřel sňatek… Hmm…Nevím, jak vy, ale mě tahle představa docela děsí. 1984 hadr. Ještě čipy do hlavy a nezlomitelný šrouby do kostí. Dost lidí mi říká, že jsem v těhle věcech paranoidní a můj despekt k facebooku považujou za pseudointelektuální pózu (no víte, jak…někdo nejí maso, někdo nemá facebook). Pravda je zcela prostá: jakékoliv osobní údaje, které o sobě někde vytrousíte, jsou zneužitelné. Dá se diskutovat o tom, zda jsou zneužívány, ale nikoliv o tom, zda jsou zneužitelné. To proto, že zneužitelné prostě jsou. Behaviorální cílení reklamy na internetu je docela nevinná forma zneužívání. Ale mějme na paměti, že kvůli existenci registrů obyvatelstva ze sčítání lidu ve 30. letech 20. století zemřelo 6 miliónů Židů ve vyhlazovacích táborech.

Zpět k Durhamské univerzitě:

to, čeho jsem si všiml během studia zde, se dá shrnout do dvou hlavních výtek: 1) Univerzita v Durhamu shromažďuje údaje velmi citlivé. 2) Univerzita v Durhamu neumí s centralizovanými údaji příliš zacházet.

ad 1) Před tím, než vůbec do Durhamu přiletíte, byste měli vyplnit tzv. Enrolment. Nejde o nic jiného, než obsáhlý dotazník. Součástí jsou údaje, které univerzita znát potřebuje (váš e-mail, emergency contact, přechodnou adresu v Durhamu atp.). Ale potřebuje znát univerzita váš etnický původ? Vyznání? Sexuální orientaci? Mzdovou kategorii vašich rodičů?  Nekecám – to všechno bylo součástí dotazníku (dělal jsem si screen, ale shořel mi v disku). A co víc? Políčka nemůžete nechat nevyplněná, jinak vás to nepustí dál. Jediné, co můžete udělat (pokud si chcete tyto údaje nechat pro sebe) je zaškrtnutí možnosti „Information Refused,“ což ovšem uživatelsky (i morálně) vnímám jako odlišný akt než nevyplnění políčka, i když to ve výsledku vyjde nastejno: nevyplnění znamená „nemám zájem sdělovat.“ Zaškrtnutí Information Refused ale znamená „odepírám vám tuto informaci“ (a jsem tudíž zlý a nepřizpůsobivý občan). Ten screen mě mrzí. Ale alespoň jsem z disku zachránil fotku formuláře pro přiznání etnického původu, sloužící k registraci u lékaře (viz výše). Rozlišují dokonce, zda jste běloch řízlý s Black American nebo Black Caribbean. Podivuhodná důslednost, že? Můžete zaškrtnout Decline a stát se tak znovu zlým, nepřizpůsobivým občanem.

ad 2) Když neznáte své telefonní číslo zpaměti (což o mně a mém britském čísle stále platí), vnímáte podrážděně každou chvíli, kdy musíte z kapsy vytáhnout mobil, abyste ho někam zapsali. Právě díky tomu jsem si všiml, jak špatně univerzita (ne)centralizovanou databázi s osobními údaji využívá. Opravdu bych nespočítal, kolikrát jsem musel opisovat nezapamatovatelné britské číslo, abych jej zanesl do všech možných formulářů (registrace na koleji, registrace pro získání Campus Card, registrace u lékaře, registrace pro Council Tax, registrace u kolejního Tutora, registrace u kolejního Mentora… no prostě regulérní blázinec). Proč to tak mají, nevím… Hádám proto, že je DUO (Durham University Online, obdoba ISu jak ho znají studenti Karlovky) hodně letitý informační systém, avšak není příliš vůle jej zgruntu předělat, a tak se lepí, záplatuje, nastavuje atakdále, jako všude v IT světě. Svět IT je totiž plný fušařin; hlavně proto, že nejsou tak zjevné lidskému oku. Ale o DUO zase jindy…

Lidičky, chraňte si svý osobní údaje. I když máte pocit, že už jste je milionkrát ztratili. Čím míň toho o vás Velký bratr ví, tím míň toho o vás ví. A tohle zkuste někdo vyvrátit! (cha! to totiž nejde…)

…a tak jsem tento týden musel famfrpálový trénink vyměnit za postel. Jak z toho ven? Letem světem Internetem existuje plno rad. Mě zabral hektolitr zeleného čaje s citrónem a zázvorovým kořenem. A taky pořádnej spánek. Tak pořádnej, že jsem dokonce zaspal přihlašování na výlet s Walking Society, takže namísto víkendu ve Walesu budu muset asi na nějakou přiblblou helloweenskou párty, ale což, beru to jako daň za léčbu.

Závěrem český moudro, který platí i pro Freshers‘ flu: když na freshers‘ flu nasadíte léčbu, dostanete se z ní za sedm dní. Když ne, jste z toho venku přibližně za týden. Takže tak.