Byl jsem z toho opravdu vedle. Strašně se děsím chvíle, kdy tenhle formát dorazí do Čech. Pošta pro tebe je proti tomu Aischylova Oresteia. Odpověď na otázku „jak je možný, že někdo dokážě něco takovýho vytvořit“ je prostá: „protože se najdou lidi, co se na to rádi podívaj.“ Odpověď na otázku „jak je možný, že se najdou lidi, co se na to rádi podívaj“ jsem ale nenašel. Asi se jí trošku bojím hledat…

Kde jsem měl vzít odvahu

a potom i chuť někomu říct, že to stojí za to?

Že to opravdu stojí za to?

Vždyť by si mysleli, že jsem se z bolesti pomát…

…vystřízlivěl jsem až před nedávnem. Zjistil jsem, že celofestivalový pas stojí s koupí v předstihu 250. Čili úplně stejně jako stojí pas na Jihlavu. Akorát že v případě Jihlavy je to v korunách, a v případě Sheffieldu v librách. V Sheffieldu taky určitě nemůžete bydlet v tělocvičně za 200,- na 5 dní, takže k tomu nějakej ten hostýlek, nějaká ta jízdenka na vláček a byl bych na stejných penězích, jako bych letěl do Asie. Jo, studenstký slevy? Ty maji. Když je skupina deseti studentů, mají jeden pas zdarma… Big deal…

Píšu to přátelé proto, abyste si nic neplánovali na konec října a jeli do Ji.hlavy. Je to parádní festivalový zážitek, za parádní ceny, v parádním městě… Tluču to do hlavy všem už třetí rok a beztak jsem nikoho pořádně nepřekecal… Já se těším už teď.

Do nasbíraných pěti litrů hřbitovních ostružin jsem přidal šťávu jednoho citronu a neurčité množství třtinového cukru. Pak to celé smixoval a zcedil od malých peciček. Chuť? Geniální! Těšil jsem, až to s velkou slávou naservíruju spolubydlům…

… jenže to vypadalo, že jsem si na tom pochutnal jen já a Hasan. Ombeline si po prvním soustu s poznámkou, že je to sladký, přidala do jídla sůl! Doriana slušně ochutnala a šla si ohřát česnekovej chleba.

A tehdy mi to došlo: to snad jen my, Češi a Slováci, míváme občas sladké hlavní chody. Švestkové knedlíky. Šišky s mákem. Semlbábu. Pro ostatní národy jsou sladkosti pouze věcí dezertu.

No co, chybama se člověk učí. Příště jím usmažím bramborák a basta. Protože se tentýž večer zaseklo DVD se Zelenkovými Karamazovi v půlce a zbytek filmu nepřehrálo, dávám post do kategorie Shit happens… Ale uznejte, že se stanou horší věci.

P.S. Na ostružinách jsem byl znovu včera a tentokrát jsem je s úspěchem servíroval jako dezert…

…to se někdy stává, ale proč vždycky jenom mně?!

Proč jsem se pustil do psaní tohohle příspěvku? Kvůli následující radě pro všechny případné počítačové problémy v Durhamu:

Na nejsevernějším konci North Road je obchod System Dot Com. Pod štítem má výmluvný nápis Probably the best computer shop in the town. Pokud Vás v Durhamu stihne pohroma, jděte radši tam. Chlapík mi na moje trable s adaptérem a baterkou kouknul gratis. Aniž bych se chtěl dopustit nějakého etnického fauxpas – chlapík není Ind. Byl to mimochodem přesně ten krám, který jsem si našel na Googlu, když mě stihla první pohroma s diskem. K mojí smůle sdílí obchod roh s jedním z indických prodavačů elektroniky. Takže poučen pro příště!

…a jak říkal pan profesor Durdík, Murphyho zákony jsou jediné zákony platné v celém vesmíru. A tak se stalo, že mi třetí den v Anglii odešel hard disk v mým notebooku. Žádná zjevná rána, žádný kouř – prostě jak žil, tak umřel. Černá obrazovka. Disk Error or No-System disk. Banzáj…

Lidi, co mě znají, ví, že jsem posedlý zálohováním, takže jsem si nezačal rvát vlasy kvůli ztraceným datům. Pokud je mi známo přišel jsem „jen“ asi o pět hodin nezálohované práce (i když v porovnání s lidmi, co podobnou příhodou ztratili třeba celou disertačku nebo deset let rodinného fotografování, mohu „jen“ klidně napsat jako jen). Důvod proč si rvát vlasy přišel záhy. Zkrátka – když jste třetí den v cizí zemi, laptop potřebujete. Potřebujete vědět kam přijít, v kolik tam přijít, co si vzít s sebou, co vyplnit, co podepsat a tak dále a tak dále… A tak přišel boj – jak dát co nejrychleji notebook dohromady.

Bohužel, to, co by doma bylo otázkou několika hodin, se v cizím městě proměnilo v anabázi trvající bezmála dva celé dny, během nichž jsem zmeškal hodně schůzek, povinností a nezbytností, a to i přesto, že jsem byl na celou situaci docela dobře připravený – na externím disku jsem měl ISO obraz instalačky Windows i instalačky od všech ovladačů. Přesto všechno jsem výměnou disku a instalací systému strávil asi pět set hodin, nachodil kolem sedmnáctiset kilometrů a zestárnul tak o sedmdesát tři let…

Tento post už píšu znovu na svém notebooku a až na pár diskrepancí v systému to vypadá (klepy klep) všechno dobře. Následující řádky jsou určeny těm, kterým by se v Durhamu stala podobná situace a taky těm, které zajímá celý příběh. S ostatními se loučí o sedmdesát tři let starší Vořech…

Inu, kdyby se Vám to stalo (což nepřeji ani Sauronovi, Voldemortovi nebo Grgamelovi), tak zamiřte na North Road. Je to asi jediný místo v celým Durhamu, kde je k dostání zboží tohoto typu). Najdete tam hned tři krámky, které mají na výloze napsány „Laptop Repair.“ Mají mnoho společného. Všichni prodavači mají silně indickou visáž (no…bez chození kolem horké kaše – prostě jsou to Indové), největší zisky všech obchodů vytváří předražené fólie na IPhony a, dle mého nabytého dojmu, ani jeden z těch kluků počítačům moc nerozumí, ale umí to docela dobře předstírat.

Všichni ti kluci jsou moc milí a ochotní, ale když zjistí, že nestojíte o jejich super služby – nový disk, jeho instalace a instalace systému a ovladačů á 100 liber, jejich ochota značně povadne. Dejte si taky pozor na rychlost disků. Protože jejich klientelu vytváří především zahraniční studenti, kteří řeší spíše to, kolik sérií seriálů se jim na disk vejde než to, jak rychle se disk otáčí. Disk se 7200 otáčkami jsem tak našel až u druhého Inda v zaprášeném šuplíku. 

Nakonec jsem koupil Samsung 320GB 7200rpm za 46 liber. Na Amazonu ho prodávají za 46 dolarů, takže to bylo předražené, ale mohlo to (vzhledem k situaci) dopadnout asi i hůř. Koupě to byla beztak trochu pochybná – za platbu kartou mi chtěl účtovat 3% přirážku, tak jsem to vzal kešem. A (jak jsem si uvědomil až před krámem) nedostal jsem k tomu žádný papír. Pokud bych na opravu nespěchal, asi by se vyplatilo zajet na skok do Newcastleu.

Za zmínku určitě stojí to, že má univerzita v Durhamu tzv. Student Laptop Support. Dá se tam objednat na bezplatnou konzultaci a diagnostiku (u kamarádů z Indie na jakoukoliv radu gratis zapomeňte) a myslím, že podle ceníku (0-20 minut á 0 liber) by mi disk vyměnili zadarmo. Já jsem si radši koupil ještě za 3 libry šroubováček a disk jsem si vyměnil sám. 

Nebudu to už prodlužovat. Ta největší sranda samozřejmě teprve přišla – moje bootovací jednotka nefungovala, doma nám pořád nešel internet a tak jsem musel do knihovny, kde mi zase za žádnou cenu nechtěli dát administrátorský práva, abych si udělal bootabilní flashku, tak jsem šel koupit do TESCA pack 25 DVDíček za 6 liber, abych zjistil, že mi mechanika z nějakého důvodu systém z DVD nenačítá…tak jsem šel zase zpátky do knihovny abych…prostě…příšerná anabáze. 

Pár rad pro všechny, co jedou na delší dobu pryč a chtějí si tam užít svého notebooku:

• Preventivně si před cestou vyčistěte hardware (to jsem stihnul)
• Preventivně si před cestou vyčistěte software – nejlíp udělat s předstihem čistý reinstall systému (k tomu jsem se už nedostal, ač jsem hodně chtěl)
• Zálohujte! Já si jeden externí disk se vším nechal doma a druhý externí disk se vším vzal s sebou. Vida – vyplatilo se hned třetí den.
• Schovejte si pro strýčka příhodu flashdisk s operačním systémem. Může se vám hodit i při jiných nehodách. Nebo někomu jinému…
• Nikdy nenechávejte počítač v opravně u nějakého Inda a nebo si s ním jasně dohodněte strop, za nějž už s opravou nechcete jít… Ti kluci by Vás sedřeli z kůže, kdyby mohli.

Konec lekce. Štěstí přeje připraveným. A teď už ahoj, pálí mě z toho všeho očiska…

W.