Ten fousatej na obrázku prohlásil, že ten, kdo tam ty stromy zasadil, moc dobře věděl, co dělá. Já si to teda taky myslím. Taky jsem si myslel, že vzhledem k tomu, jak epický jsou tam západy slunce s výhledem na katedrálu, tam každej večer musí bejt alespoň jedna barbecue banda. Navíc když je to jenom 5 minut od Science Site (!) Ale ouha. Málo lidí ví o tomhle kouzelným místě. Lidi se asi bojí přelézt plot, co je tam beztak proto, aby odtud neutekli koně, co se tam tu a tam pasou. Ani na meditaci ani na piknik nenajdete lepší místo. Kouzelnější by snad mohlo být jen tehdy, kdyby tam namísto šesti stromů bylo stromů sedm. A že nejsem lakomej, tak vám prozradím, kde to je. Cestu už si musíte najít sami…

Ve Skotsku se říká: „Když se vám nelíbí počasí, tak počkejte 5 minut.“ A tak to bylo a fungovalo. Od azura až po letní bouřku, která ukázala, že některé rozmary skotského počasí je nejlepší sledovat přes pintu skotského ležáku. Cesta Svatého Cuthberta začíná v Melrose (kouzelným to místě) a končí na Holy Island of Lindisfarne (místě snad ještě kouzelnějším). Celá cesta měří 100 km a na každém kilometru se dá najít bezpočet dalších kouzel. Ještě k tomu je výborně značená a nouze není o příležitosti, kde se ukrývat před letními bouřkami s avizovaným ležákem v ruce. Prostě nádhera. Napsal bych víc, ale raději o to více přiložím fotek…

Dodíváno. Dosmaženo. Sbaleno. Ale stejně pořád nemůžu vyrazit. Čekám na pošťáka, co mi má přinést mapu. Vyhlídnul jsem si super trek na hranicích Skotska a Anglie a na e-bayi k němu zakoupil mapu. Ale byly tři a pošťák nikde. A tak jsem nevěděl coby. Počkat? Vyjet bez mapy? Nakonec jsem si řekl, že si nemá cenu kvůli blbýmu pošťákovi, co může přijít třeba až s pomlázkou na velikonoční pondělí a nebo taky nikdy (nakonec přišel na Bílou sobotu, pozn.ed.), kazit Velikonoce a tak jsem sešel dolů do města, koupil mapu Durham a okolí a rozložil jsem ji na lavičce…Ou! Konečně mi došlo, proč Walking Society raději dvě hodiny trávila v autobuse, než by někam vyšla po okolí. Sunderland. Newcastle. Durham. A všude plno zástavby. Na mapě to vypadalo dost děsivě. Po delším pátrání jsem usoudil, že pro můj velikonoční vandr přicházejí v úvahu dva směry – údolí řeky Wear, táhnoucí se od Sunderlandu na jihozápad a nebo Durham Heritage Coastline, tedy východní pobřeží od jihu k severu. A tak jsem si řekl, proč to vlastně nespojit. Mám na to celé Velikonoce, ne?

… a tak jsem vyrazil k jihu. Čekání na pošťáka ukrojilo ze dne pořádný krajíc a protože bylo slunko už značně nízko, užíval jsem si parádní fotogenické světlo a loudal se známou cestou do Shincliffe.  Odtud jsem pokračoval nadále po levém břehu kolem polí s řepkou, kde jsem ve společnosti králíků a bažantů doloudal až k Low Burnhall. Nakonec jsem přešel Sunderland Bridge. Řeka se v těchto místech láme do vnitrozemí na západ. Já jsem však chtěl dojít k moři, a tak jsem se stočil na východ. Někde v těchto místech jsem došel na hranici mapy, kterou jsem si koupil, a tak začala ta nejzábavnější část výletu – nazdařbůh směrem tak, abych měl zapadající slunko v zádech. Slunko zapadlo kousek od Hett, kde jsem ulehnul pod dubem…

…protože mě včerejší procházka moc neunavila, vzbudilo mě slunko deroucí se z pod oparu už chvíli po páté. A tak jsem už v šest byl zase na cestě a začal pěkně dlouhý den. Je to takový zvláštní pocit, když vás lidi po pěti hodinách, co jste vzhůru, pořád zdraví „Good morning.“ Jak jsem řekl, mapa skončila, a tak jsem vůbec nevěděl, jestli budu u moře za hodinu, nebo pozejtří.

A tak jsem šel nazdařbůh. Občas jsem mrknul na kompas, ale brzo jsem si všimnul, že nad východním obzorem jsou takový zvláštní mraky na jinak bezmračný obloze. A že ty mraky jsou zvláštně řídký a že se rolujou jakoby do sebe, takže zůstávají pořád na jednom místě. Prostě takový mraky, co se nad pevninou netvoří. Takže jsem prostě šel jen tam, kde jsem viděl ty divný mraky. To bylo žůžo dobrodrůžo. Ono to totiž v Anglii není jak u nás, jakože když vám zrovna nevyjde krok, tak to střelíte přes louku. Lidičky z Anglie si totiž strašně libují ve stavění plotů všude, kde to jen jde… A tak jsem tuatam uvíznul v takových těch  suchých stepích, co rostou mezi svodidly, v pískovcovém lomu nebo třeba za ostnatým drátem na paloučku, kde dřepěl bejček, co koukal, jako by zrovna mně tykání nenabídnul…

Pak jsem dílem stejné náhody, jakou byste narazili na jehlu v kupce sena, narazil na Haswell-Hart walkway. (mimochodem, tenhle blog doporučuju každýmu, kdo by se na Severovýchodě chtěl toulnout) Kdybych na ní nenarazil, tak bych tam přelejzal ploty ještě dneska. Ale tahle pěšinka můj postup na východ dost urychlila. Už v půl dvanáctý jsem konečně uviděl moře, i když trvalo pěknejch pár chvil, než jsem ho taky ucítil a ještě o hodně víc pěknejch chvil, než jsem se dotknul. V Hart jsem udělal mimo oběda také rozhodnutí, že dojdu do Hartlepoolu, jakožto do nejjižnějšího bodu mého výletu, a pak už to budu klonit na sever, k domovu. Mapu jsem pořád neměl, ale strašně se mi líbil název Hartlepool. A taky jsem si říkal, že to bude určitě přístav se vším, co k tomu patří – plnej opilých potetovaných námořníků, sudů s rumem a střelným prachem a korejskejch prostitutek…

…no, kdybych mohl vrátit čas, asi bych tam už nešel. Hartlepool je sice přístav, ale z romantiky mu moc nezůstalo. Opilý potetovaný námořníky nahradily těžký stroje, co ani milovníkům těžkých strojů neudělají radost, protože jsou za obehnány vysokými ploty s ostnatými dráty. Marina sice hezká, kavárna na parníku epesní a muzeum je zdarma. Ale za těch dvacet kilometrů našlapanejch po rozpáleným asfaltu vedle silnice to asi nestálo. Vlastně mě z Hartlepoolu v pozdním odpoledni pěkně rozbolela hlava.

Zato v Headland (the ancient borough of Hartlepool) jsem si výrazně zpravil chuť. Historické centrum s kostelíčkem, v němž právě vrcholily přípravy na velkopáteční mši, zrovna okusovalo příjemné večerní světlo a tak jsem fotil. A samozřejmě promenádu, o níž se tříštil příboj! Na focení vln vzniká zvláštní závislost. Vždycky počkáte na tu nejlepší a jen co uklidíte foťák, vidíte, jak se k břehům valí ještě lepší…

… a tak jsem pokračoval podél pobřeží nahoru, dokud slunko úplně nezapadlo. Ustlal jsem si jako správnej zelenáč přímo na útesu, abych ráno viděl východ slunce, navzdory tomu že od moře pěkně foukalo. A tak jsem si dal hlavu za trnitý keř a kupodivu to fungovalo, protože jsem v tu ránu spal jako neviňátko…

Než se ale slunko vylouplo z přímořského oparu, byl už pěknej den.

Vyspal jsem se fakt královsky. A tak jsem posnídal a pomalu vyšel vstříct poslednímu dni výletu. Na mapě vypadá Durham Coast pěkně nudně jako jedna pěšinka, ve skutečnosti jde ale spíše o síť pěšinek, která vám nabízí nekonečně možností kudy jít. Až na pár míst by se, troufám si říct, dalo celý pobřeží od Hartlepool až po Seaham, obejít po pláži. A opravdu to stojí za to! Slunce pálilo, vítr foukal, takže jsem byl za chvíli červenej jak Inčučůna. Krátce po obědě jsem se objevil v Seahamu a musím říct, že jsem za sebou nechal tu krásnější půlku pobřeží, co sousedila s poli a pastvinami. Druhá půlka sousedí spíše s průmyslovým předměstí Sunderlandu. Ale zase se dalo ťapkat po pláži s mnoha místními, co si vyrazili užít slunnou Bílou sobotu.

Chtěl jsem sice dojít sice až k majáku, ale poté, co se mě po rozpáleném Sunderlandu půli cesty doprovázel jistý mladíček než pochopil, že mu fakt nedám 50 penny, jsem si řekl, že mám vlastně města plný zuby a tak jsem to otočil směrem nádraží, kde jsem chytil za pár minut bus do Durhamu…

…v původním plánu sice bylo dojít kolem řeky Wear do Durhamu po svých, ale tuším, že bych celou cestu vzpomínal na to, jak to před tím bylo dobrý. A popravdě, byl jsem taky pěkně upajdanej. A červenej od sluníčka i od slanýho větru. A tak jsem byl za ten autobus docela rád…

… byl to krásnej vandřík. Snad jeden poznatek závěrem – nejsem si jistý, zda jsou v Anglii zvyklí na vícedenní walkery v místech, kde se normálně newalkuje. Alespoň soudě podle otázek, které jsem dostával. Několik lidí svou sérii otázek zakončilo opatrnou otázkou, zda nejsem homless…

A to je všechno. Dneska je už a Velikonoční neděle, tak jsem to všechno sepsal, než to zase zapomenu. Zítra už zase hurá do započaté práce. Pár (vlastně docela dost) foteček přikládám.

Jak jsem již předesílal v postu Go South!, kolem Wear se vine walking trail Weardale Way, co začíná skoro u pramene a vede až k majáku u ústí v Sunderlandu. Proto i severním směrem po proudu Wear si můžete udělat libovolně dlouhý výlet, v závislosti na tom, kolik máte času. Určitě zvolte pravých břeh, protože na levém je trochu džungle. Sejděte od Gala Theatre po schodech k řece a za pár minut už kličkujete mezi ovcemi pasoucími se na zelených paloučkách nad řekou. Mostů je tu rovněž poskrovnu, tak na to myslete pokud se nechcete vracet stejnou cestou zpátky. První mostík, který se dá severně od Durhamu objevit, je zvláštní v tom, že se nedá přejít, ale musíte ho podejít. Nevěříte? To se tam asi budete muset vypravit. Až ho podejdete, tak to vemte třebas přes Adventure Valley a kolem věznice se zvýšenou ostrahou po cyklostezce zpátky do Durhamu. Zní to, ehm…dobrodružně, že jo?

Od Science site vede na jih docela nenápadná pěšinka, co vás dovede kolem plotů botanické zahrady University of Durham až do míst, kterým se říká Low Burnhall. Kouzelná jsou tato místa v tom, že si tam můžete udělat malou hodinovou procházku a nebo tam klidně bloudit celý den a přitom být pořád nadostřel Durhamu. Asi sedmdesáti hektarový plácek z většiny připomíná takové ty vyprahlé svahy s vinnou révou okolo Středozemního moře, navzdory tomu, že tam není ani vinná réva, ani moře. Ale pěšinky vás taky provedou nehlubokými lesíky či kolem povedených landartových výtvorů – lidiček z vrbového proutí. A jste-li ornitologové, tak se tam zblázníte. Oblast je orámovaná silnicí A167 a řekou Wear. Nejjižnější zajímavostí je Sunderland Bridge – půvabný kamenný mostík, který od středověku přecházeli všichni, co si to valili od Londýna na Sunderland. A167 se mu naštěstí vyhnula a tak tam stojí nenápadně dál jako němý svědek někdejší slávy. Způsob, jakým překonává rozdíl výšek mezi břehy, je úchvatně elegantní. Od Low Burnhall se dá pokračovat mnoha směry. Můžete to vzít zpátky po levém břehu kolem řepkových polích, kde se Wear kroutí v nádherných meandrech a kde zaručeně nepotkáte až na králíky vůbec nikoho – takto můžete dojít až do Shincliffe. Taky můžete pokračovat podél řeky Wear dále proti proudu, nějakou tu pěšinku najdete vždycky. Kolem řeky Wear se totiž vine od 125 km dlouhý walking trail Weardale Way přezdívaný jako North-East’s best kept secrets. A tak můžete trajdat dál na západ proti proudu až třeba (máte-li pár dní času) ke prameni Wear. Dlužno dodat, že z návazností na Durham je to trošku slabší – minule jsem trajdal tak dlouho, až jsem to musel dojít do Durhamu podél svodidel. Taky se raději držte levého břehu. Mostů je tu pár a voda je studená.

Na levém břehu řeky Wear je nádherná cesta, která by vás dovedla z Durhamu až do Shinecliffe. Naneštěstí, loni v létě hodně pršelo, což se nelíbilo svahu nad řekou. A tak se ten svah prostě sesul. Přijeli chlapíci v džípech a helmách, který tomu svahu měli rozumět, ale po nějaké době přišli na to, že mu vlastně nerozumí. A tak po okolí rozseli ploty a cedule s nápisy, že tomu vůbec nerozumí a že se tedy proto cesty kolem řeky uzavírají. Všechno zlé je však pro něco dobré. Cesta, která by normálně vypadala jako cyklotrasa z Budějc na Hlubokou (tj. dálnice plná bruslařů, cyklistů, lidí venčících psi a zamilovaných párů) je prostě pustá. Celý vršek je přitom obsetý roklemi a potůčky a desítkami blátivých cestiček, co vás dovedou na místa s nezvyklými výhledy na Durham (viz foto). Země nikoho. Pokud bydlíte někde na Gilesgate, můžete každý den objevit jinou pěšinku, co vás dovede k domovu.