„Katedrála v Durhamu je prastará a strmí na vysoké skále; uvnitř se konají bohoslužby s kázáním, zpěvem a kostelníky; přece však jsem viděl hrob Bedy Ctihodného, zavalité pilíře a křížové chodby a výpravu hezkých Američanek; ty pilíře jsou pokryty hluboko vtesaným ryhováním, což působí zvláštním, skoro polychromatickým dojmem.  Mimoto je tam hrob svatého Cuthberta, starý hrad a staré kamenné domky, a pěkné městečko běží z kopce na kopec, a víc už o tom nevím.“

–      Anglické listy, Karel Čapek (1924)

Mezi studenty v Durhamu se o katedrále, která před sto lety tak zaujala Karla Čapka, předává po generace následující legenda – kdo vystoupá na věž katedrály před promocí, ten svůj kurz na univerzitě nikdy nedokončí.

Já do Durhamské katedrály chodíval pravidelně a rád, ale na věž jsem nikdy nevystoupal. Na Erasmu (2013–2014) to bylo proto, že mi vstup připadal moc drahý (nebyl, asi jsem měl jiné priority). Když jsem v Durhamu začal dělat doktorát (2017), tak věž katedrály procházela generální rekonstrukcí (jak je vidno na obrázku). Když střechu opravili, začal jsem dělat fieldwork na Slovensku. A když jsem se po fieldworku konečně vrátil do Durhamu, začala koronavirová pandemie…

Ale kdo ví, možná právě díky všem těmto peripetiím jsem na podzim roku 2022 v Durhamu svůj doktorát skutečně dokončil… Legendu tak bude muset empiricky ověřit někdo jiný.

Příběh o zpožděné sově se tedy protáhl na dlouhých devět let, ale zdárně dospěl do konce. S jeho koncem nastal čas dát sbohem i tomuto blogu, který mě Durhamem provázel. Tedy – sbohem! Podruhé, ale tentokrát již skutečně naposledy…

… pokud jste na tento blog narazili, protože se do Durhamu teprve chystáte, přeju Vám, ať je Durham stejně kouzelným místem, jakým byl pro mě.

P.N.

16.10. 2022

P.S. Blog je kvůli upgradeu serverových technologií umrtven – nejdou do něj psát již žádné komentáře. Pokud byste se však rádi k něčemu vyjádřili, budu moc rád, když mě kontaktujete.

Ten fousatej na obrázku prohlásil, že ten, kdo tam ty stromy zasadil, moc dobře věděl, co dělá. Já si to teda taky myslím. Taky jsem si myslel, že vzhledem k tomu, jak epický jsou tam západy slunce s výhledem na katedrálu, tam každej večer musí bejt alespoň jedna barbecue banda. Navíc když je to jenom 5 minut od Science Site (!) Ale ouha. Málo lidí ví o tomhle kouzelným místě. Lidi se asi bojí přelézt plot, co je tam beztak proto, aby odtud neutekli koně, co se tam tu a tam pasou. Ani na meditaci ani na piknik nenajdete lepší místo. Kouzelnější by snad mohlo být jen tehdy, kdyby tam namísto šesti stromů bylo stromů sedm. A že nejsem lakomej, tak vám prozradím, kde to je. Cestu už si musíte najít sami…

Nick, co umí hrát na 5 nástrojů najednou. Slečna s brýlemi a hlasem jako hřebík zorvna vytažený z tavné pece. Chlapík, co vypadá i zpívá jako Johny Cash a na kufříku má napsáno „Smile!“ Slečna s fialovými vlasy, co hraje na ságo. Parta cigánů s žesti, co vždycky roztancuje celé námětí. Slečna, co operním hlasem zpívá Elvise Presleyho. Usměvavý pán, co každou neděli, déšť nedéšť, hraje na mostě k North Road na akordeon. Pán, který každý večer na náměstí vytáhne štos korejsky popsaných papírů, před sebe postaví vajdlink na oplachování brambor a začne zpívat z plna srdce…

…to jsou jen někteří ze buskerských stálic Durhamu. Nejenže Busking v Británii není pološně zakázán (jako třeba ve Francii), ale dokonce není ani omezen žádnou městskou vyhláškou osvícených radních (Praha, Plzeň atakdále…), a tak může každý, kdo na něco umí, postávat v ulicích a z plna hrdla produkovat, co se mu z líbí. Speciální licence je potřeba pouze v případě, že chcete třeba prodávat cédéčka či tak…

Durham se svými uličkamu nabízí taky mnoho zákoutí s fantastickou akustikou (slečnu, co zpívá u pošty Zombie slyším až na New Elvet Bridge). Zkrátka, Durham se zdá pro buskování téměř ideální. A tak jsem se těšil, až přijde nějaký slunný den, kdy si to taky zkusím. A jako náhodou na první slunnější den přiletěl fousatej (co už není fousatej) a dredatá (co nebyla dredatá, ani když přijela). Div že jsem dospal!

…a strašně si to užil… malinký „ale“ bych připsal. Úroveň buskingu v Durhamu je dost vysoká a tak lidi prostě na buskery trochu habituovali. Nemluvím ani tak o obsahu kufříku (ten byl vlastně díky tvrdé měně skoro stejně plnej jako po stejné době hraní na Lannovce), ale každýho buskera potěší úsměv nebo alespoň zvednutá hlava. V Durhamu jsem si však připadal spíše neviditelnej a neslyšitelnej. Naštěstí, po zkušenostech z Kroměříže nebo Kadaně, jsem se naučil předstírat, že hraju pro lidi a mnohem spíš hrát pro sebe. Kecám. Trošku. Každopádně jsem si to moc užil!

… Durhem je buskingu plnej. Je škoda ty kluky a holky prostě jen tak míjet, protože jsou všichni hrozně dobří. Možná proto, že kvůli přivyklým místním nechodí na ulici naplnit futrálek, ale spíše si udělat radost, což je vždycky na muzice vždycky hrozně znát.

Že je Durham městem kouzelným jsem již psal hodněkrát… Dneska tu místní policie vyfotila růžovýho holuba. Pomalu se z něj stává mediální hvězda. A množí se i teorie, kde se růžovej holub vylíhnul. Docela kydy. Jako by nebylo snazší přiznat, že Durham je městem kouzelným…Dám vědět, jestli ho taky uvidím.

mud /mʌd/n

– a fine-grained soft wet deposit that occurs on the ground after rain, at the bottom of ponds, lakes, etc (wordreference.com)

To bylo kdysi v první třídě. Venku neuvěřitelně pršelo a maminka mě poslala do školy v nejvhodnější možné obuvi  (bez jakékoliv ironie)  – v gumovkách. Chudák vůbec netušila, že módní policie funguje už na nižším stupni základní školy. Schytal jsem takový posměch jak nikdy předtím a dlouho potom. Celému posměchu nedal korunu nikdo jiný než můj nejlepšejší kamarád Pavel Stejskal (kterého všichni znáte jako Pávka), který mě přezdil (cituji červenaje se) „Píča s gumovkou!“ (dnes po letech mohu konečně ocenit jeho neotřelý jazykocit)…

…od toho dne jsem si gumovky na sebe natáhnul maximálně na táboře a od jistého věku ani už tam ne.

Tady je ale všechno jinak. Módní policie tu velkoryse přihlíží k místnímu klima a gumovky tu nosí holky, kluci o stošest. Viděl jsem i pár holek, co si gumovky vzaly jako doplněk k sukni. Vyjít v gumovkách je tu prostě naprosto O.K. Slovíčko mud (bláto), příp. adjektivum muddy je totiž slůvko, které hodně rychle přibude do vašeho slovníčku, zejména libujete-li si jako já ve zkratkách a chození po public footpaths.

Tam, kde vnímám problematiku bláta nejcitlivěji, jsou zajisté tréninky a zápasy frisbee.Protože je frisbee co do herních podmínek poměrně nenáročný sport, vyhradila mu univerzita blátivý palouček nedaleko velkého rugbyového hřiště (viz foto) a taky plac, kterému se říká Racecourses, protože ho jednou za čas zorají cyklokrosaři. Zpočátku se sice snažíte přímému styku s bahnem všelijak vyhnout, ale od jistého momentu spoluhráč Harley zavelí: „Mud is your friend!“  a to pak jde vždycky bláto stranou. Umíte si asi představit, že se ze zápasů vracíme jako vojáci z Vietnamu. Na přiložené fotce můžete vidět, kterak spoluhráč Ed vyndavá bláto z očí jednomu protihráči, který po naprosto epické rybě nebyl schopný hrát pro spoustu bláta v očích…

…abych to uzavřel: pokud máte doma nějaké pěkné gumovky, můžete si je klidně do Durhamu přibalit bez obav, že byste se dopustili jakéhokoliv módního foajé. Totiž fópa.

(post byl 14.2. aktualizován, resp. v něm byl opraven omyl na pravou míru)

Jako tradičně jsme seděli po zápase v Brooks a jako tradičně koukáme na rugby a kecáme. Klucí se mě zeptali na českej rugbyovej tým. Jen krčím rameny a tak přišla na řadu wikipedia. Když se klucí dověděli, že české rugbyová reprezentace porazila Hong Kong 17:5, obdivně zahvízdali. Skoro se cítím zahanbenej, že to nevím. „U nás frčí jiný sporty,“ vysvětluju. „Jak znám Čechy jsou teďkon nalepený na obrazovkách a koukaj na zimní olympiádu.“ Tentokrát krčí rameny klucí. Jsou to všichni sporťáci, co vám z hlavy vystřihnou kdo střídal za koho a v kolikátý minutě v posledním zápase Totenhamu s Newcastlem, ale z jejich krčení rameny mám pocit, že kdyby nějaký strejdové nepřilíbili na olympiádě atentát, sotva by věděli, že nějaká zimní olympiáda vůbec je. Celou cestu domů o tom přemýšlím, proč to tak je… Sníh tu maj, led tu maj, kopce tu maj, tak proč je zimní sporty netankujou?

Doma jsem zapnul televizi a všechno začalo dávat smysl. Tahle roztomilá holčina vybojovala pro Británii historicky první (UPDATE 14.2. 2014 – OJ. Tohle Vořech samozřejmě přepísknul. Ta medajle sice byla britská, dokonce historicky první, ale pouze ve slopestylu…trošku tak sráží celou teorii implicitně vyplývající z tohoto postu. Británie má nakonec docela dost úspěchu. Představte si třeba, že mají zlatou z hokeje! Z roku 1936. Krásný co? Co se dá dělat. Vořech někdy rychlejc píše než přemejšlí) britskou medajli na ZOH. (A co má bejt, že je jenom bronzová). Třeba to mezi brity o zimní sporty vzbudí trochu zájem. Asi to tak fakt je, že v každé zemi frčí ten sport, v němž má ta země horká želízka v ohni. Ostatně, přiznejme si, kdo z nás se zajímal o rychlobruslení, než se odkudsi vylíhla Sáblíková?

„… tak se mi zdá, že je nějak moc vody v tý řece.“ říkám Ombeline, když v neděli, den před zahájením termu, jdeme do knihovny.

„Nevím, takových věcí si něvšímám..“

Ale vskutku. Vypadalo to jako by celých pár týdnů před tím, než jsme dorazili, spadlo na severní Anglii hodně vody, která si teď líně odtékala řekou Wear do moře. Celá neděle byla deštivá, ospalá, …šedivá. Na chvíli jsem snad uvěřil, že je šedivá skutečně národní barvou Anglie, i když jsem to všem do teď rád vyvracel…

… pak ale přišlo pondělí a s ním začal Epiphany term. Probudil jsem se do azurového rána. Lednové slunce z lesklých silnic udělalo v několika okamžicích matné. Potom ze zeleně vyhnalo opar, co mi na první cestě do školy v novém termu rozostřil obrysy katedrály. Cestou jsem potkal asi tucet lidí, co jsem znal a pozdravil úsměvem. A oni pozdrav úsměvem opětovali. To se v Praze často nestává. Asi proto to tu mám tak rád…

Navíc se mi splnil sen a konečně můžu chodit do knihovny s non-stop provozem. Žádný div, že jsem se tu hned první den nové otvírací doby zapomněl až do půlnočních zvonů a smolím tu post, který měl úplně původně znít jen:

„…zdravím Vás zpátky z Bradavic, kamarádi…“

Milí kamarádi,

když jsem před třemi měsíci blog zakládal, nebyl jsem si vůbec jist, zda se najde někdo ochotný ho číst…

(ejhle, rým, to jsem ani nechtěl)

Ale protože se našli lidé, co jej nejenže byli ochotní číst, ale i je to prý docela bavilo,

byl jsem nejen ochotný jej dále psát, ale docela mě to i bavilo.

A tak s psaním nepřestanu ani v roce 2014.

Vám všem přeji vše dobré v novém roce,

a abyste  nikdy nezapomněli na to, že „to, co nejvíc chcete, je dělat si co chcete“…

Díky za přízeň,

v příštím roce zpátky z Bradavic…

… PN{w}

]]> https://durham.woreshack.cz/pf-2014/feed/ 0 https://durham.woreshack.cz/o-mych-spolubydlicich/ https://durham.woreshack.cz/o-mych-spolubydlicich/#comments Thu, 14 Nov 2013 23:30:03 +0000 http://durham.woreshack.cz/?p=247 Štěstí je jako mana. Je ho na světě pořád stejně od samého počátku věků. Přelévá se jako tekutina avšak nikdy netenduje k symetrii. Nejznámějším českou floskulí vyjadřující tuto asymetrii  je „štěstí ve hře, neštěstí v lásce.“

… já jsem po svém tatínkovi zdědil štěstí na dlouhý fronty v obchodech. I když si stoupnu do té opticky nejkratší, ukáže se na samém konci vždy jako nejdelší. V lepších případech si paní přede mnou zapomene zvážit banány, v horších případech přede mnou platí pán švýcarskou šekovou knížkou, u níž je potřeba ověřit podpis přes satelitní fax… Taky bych řekl, že požár disku první týden v cizí zemi nebude úplně událostí, která se povede každýmu…

… ale… na spolupracovníky, spolužáky a spolubydlící (klepy klep) mám celý život štěstí. I když první dojem málokdy zklame, počkal jsem víc než měsíc, abych se ujistil, že Durham není žádnou výjimkou. Takže konečně…pár slov o mých spolubydlících:

Hasan mi vůbec v prvním e-mailu, který jsme si vyměnili, napsal, že nemá takové zájmy jako já…že je vlastně docela nudný člověk. Když jsem ho poznal, začal jsem docela dost pochybovat o…svých zájmech. Hasan rád hraje na kytaru a zpívá (krom toho ovládá i tureckou bağlamu), zajímá se o etnickou hudbu, rád fotí a mezi jeho nejoblíbenější spisovatele patří Steinbeck a Dostojevskij. To je náhod, co? A ještě jsem zapomněl říct, že se mu (taky) líbí český holky. V současnosti je beznadějně zamilovanej do jedný holky z Rudolfiiina a to tak zoufale, že si dokonce dal na plochu její obrázek. Doma mu říkáme prostě „Father.“ (to od dob, kdy se nám náš landlord pokoušel do domu nacpat ještě jednu spolubydlící a my se rozhodli předstírat arabskou rodinu připravující útok na královnu, abychom se jí rychle zbavili). Je to řádnej MA student Kriminologie, vyslaný na Ostrovy tureckou vládou (a tou také slušně zaplacený). Když jsem ho potkal, mluvil o PhD v Americe, ale poslední dobou názor nějak změnil – jeho největším snem je vrátit se do Turecka a založit rodinu. A to i přesto, že na něj doma nikdo (konkrétní) nečeká. Jednou mi řekl, že s Másterem z Británie se rodina v Turecku zakládá docela dobře.  Jo a je to hodně hodně vášnivej fanda Galatasaray Istanbul. Mám ho rád.

Doriana je tu pouze na jeden term. Taky je to stipendistka, vyslaná z Itálie, a pracuje tu na svojí PhD práci o Stoicích. Takže je to filosofka. A jsou s ní skvělé debaty a argumentační pře. Svými argumenty rozstřílí úplně každýho (byl jsem svědkem toho, jak Hasan změnil svůj pevný a radikální náhled na potraty…nemohl jinak). V Durhamu už vystudovala Mastera, takže je z nás největší znalec na místopis a různé fígle, jak tu přežít.  Chodí z nás spát úplně nejdřív, ale podezírám jí z toho, že spánek jenom předstírá a po nocích potají studuje zlomky v latině a staré Řečtině. I když jí říkáme „sister,“ je z nás úplně nejstarší. Je dokonce tak nejstarší, že je jako jediná z nás provdaná. Ona a její manžel jsou jediní lidi na planetě, kteří neumí jezdit na kole (takže se hledali, až se našli). Po misi v Durhamu jí čeká stáž v Jižní Americe (žasnu, kam všude se dá za Stoiky jezdit). Doriana je závislá na italský kávě a svým mokátoru. Mám jí rád.

Ombeline je pravá nefalšovaná francouzská hipsterka. A jako správná francozská hipsterka kouří, nejí maso a plamennou řečí  umí diskutovat i globálních problémech lidstva. Je to erasmačka, stejně jako já a stejně jako já si užívá ten internacionální cvrkot všude kolem. Je veliká milovnice britské kultury, především té seriálové (není Britského seriálu, kterého by neznala). A je obdivovatelkou knih o Harry Potterovi. Dokonce tak vášnivou, že přemýšlí o tom, že by o něm v Anglii napsala svoji MA práci (Master in Potterology…it sounds great, isn’t it?). A její další (ne však poslední) vášeň pochází ze střední Evropy – světe drž se – její nejoblíbenější výtvarník je Alfons Mucha! Řekl bych, že Ombeline je z nás zdaleka největší gurmán. Vaří, peče, dusí…všechno to umí udělat nejen tak, aby to hezky chutnalo, ale dokonce hezky vypadalo. Já ji říkám „sister,“ ona mně „brother.“ Hasan jí říká „baby“ (protože je to taková naše „baby sister“). Ráda se o něčem pře a pak se vymlouvá na to, že je to typická francouzská vlastnost. Mám jí rád.

Joker u nás bydlí teprve chvíli. Z nějakého zvláštního důvodu je oblíbený zejména u studentek z Asie. Úplně každá s ním chce mít… fotku.

P.S.: Ten nepořádek na fotce je vytvořen uměle pro dojem autenticity…