Velikonoční vandr – Weardale – Hartlepool – Seaham – Sunderland

Jako každý Zelený čtvrtek jsem si i letos jako správný post-hipster pustil Jesus Christ Superstar. A přitom si osmažil řízky. Vepřový…

Dodíváno. Dosmaženo. Sbaleno. Ale stejně pořád nemůžu vyrazit. Čekám na pošťáka, co mi má přinést mapu. Vyhlídnul jsem si super trek na hranicích Skotska a Anglie a na e-bayi k němu zakoupil mapu. Ale byly tři a pošťák nikde. A tak jsem nevěděl coby. Počkat? Vyjet bez mapy? Nakonec jsem si řekl, že si nemá cenu kvůli blbýmu pošťákovi, co může přijít třeba až s pomlázkou na velikonoční pondělí a nebo taky nikdy (nakonec přišel na Bílou sobotu, pozn.ed.), kazit Velikonoce a tak jsem sešel dolů do města, koupil mapu Durham a okolí a rozložil jsem ji na lavičce…Ou! Konečně mi došlo, proč Walking Society raději dvě hodiny trávila v autobuse, než by někam vyšla po okolí. Sunderland. Newcastle. Durham. A všude plno zástavby. Na mapě to vypadalo dost děsivě. Po delším pátrání jsem usoudil, že pro můj velikonoční vandr přicházejí v úvahu dva směry – údolí řeky Wear, táhnoucí se od Sunderlandu na jihozápad a nebo Durham Heritage Coastline, tedy východní pobřeží od jihu k severu. A tak jsem si řekl, proč to vlastně nespojit. Mám na to celé Velikonoce, ne?

… a tak jsem vyrazil k jihu. Čekání na pošťáka ukrojilo ze dne pořádný krajíc a protože bylo slunko už značně nízko, užíval jsem si parádní fotogenické světlo a loudal se známou cestou do Shincliffe. Odtud jsem pokračoval nadále po levém břehu kolem polí s řepkou, kde jsem ve společnosti králíků a bažantů doloudal až k Low Burnhall. Nakonec jsem přešel Sunderland Bridge. Řeka se v těchto místech láme do vnitrozemí na západ. Já jsem však chtěl dojít k moři, a tak jsem se stočil na východ. Někde v těchto místech jsem došel na hranici mapy, kterou jsem si koupil, a tak začala ta nejzábavnější část výletu – nazdařbůh směrem tak, abych měl zapadající slunko v zádech. Slunko zapadlo kousek od Hett, kde jsem ulehnul pod dubem…

…protože mě včerejší procházka moc neunavila, vzbudilo mě slunko deroucí se z pod oparu už chvíli po páté. A tak jsem už v šest byl zase na cestě a začal pěkně dlouhý den. Je to takový zvláštní pocit, když vás lidi po pěti hodinách, co jste vzhůru, pořád zdraví „Good morning.“ Jak jsem řekl, mapa skončila, a tak jsem vůbec nevěděl, jestli budu u moře za hodinu, nebo pozejtří.

A tak jsem šel nazdařbůh. Občas jsem mrknul na kompas, ale brzo jsem si všimnul, že nad východním obzorem jsou takový zvláštní mraky na jinak bezmračný obloze. A že ty mraky jsou zvláštně řídký a že se rolujou jakoby do sebe, takže zůstávají pořád na jednom místě. Prostě takový mraky, co se nad pevninou netvoří. Takže jsem prostě šel jen tam, kde jsem viděl ty divný mraky. To bylo žůžo dobrodrůžo. Ono to totiž v Anglii není jak u nás, jakože když vám zrovna nevyjde krok, tak to střelíte přes louku. Lidičky z Anglie si totiž strašně libují ve stavění plotů všude, kde to jen jde… A tak jsem tuatam uvíznul v takových těch suchých stepích, co rostou mezi svodidly, v pískovcovém lomu nebo třeba za ostnatým drátem na paloučku, kde dřepěl bejček, co koukal, jako by zrovna mně tykání nenabídnul…

Pak jsem dílem stejné náhody, jakou byste narazili na jehlu v kupce sena, narazil na Haswell-Hart walkway. (mimochodem, tenhle blog doporučuju každýmu, kdo by se na Severovýchodě chtěl toulnout) Kdybych na ní nenarazil, tak bych tam přelejzal ploty ještě dneska. Ale tahle pěšinka můj postup na východ dost urychlila. Už v půl dvanáctý jsem konečně uviděl moře, i když trvalo pěknejch pár chvil, než jsem ho taky ucítil a ještě o hodně víc pěknejch chvil, než jsem se dotknul. V Hart jsem udělal mimo oběda také rozhodnutí, že dojdu do Hartlepoolu, jakožto do nejjižnějšího bodu mého výletu, a pak už to budu klonit na sever, k domovu. Mapu jsem pořád neměl, ale strašně se mi líbil název Hartlepool. A taky jsem si říkal, že to bude určitě přístav se vším, co k tomu patří – plnej opilých potetovaných námořníků, sudů s rumem a střelným prachem a korejskejch prostitutek…

…no, kdybych mohl vrátit čas, asi bych tam už nešel. Hartlepool je sice přístav, ale z romantiky mu moc nezůstalo. Opilý potetovaný námořníky nahradily těžký stroje, co ani milovníkům těžkých strojů neudělají radost, protože jsou za obehnány vysokými ploty s ostnatými dráty. Marina sice hezká, kavárna na parníku epesní a muzeum je zdarma. Ale za těch dvacet kilometrů našlapanejch po rozpáleným asfaltu vedle silnice to asi nestálo. Vlastně mě z Hartlepoolu v pozdním odpoledni pěkně rozbolela hlava.

Zato v Headland (the ancient borough of Hartlepool) jsem si výrazně zpravil chuť. Historické centrum s kostelíčkem, v němž právě vrcholily přípravy na velkopáteční mši, zrovna okusovalo příjemné večerní světlo a tak jsem fotil. A samozřejmě promenádu, o níž se tříštil příboj! Na focení vln vzniká zvláštní závislost. Vždycky počkáte na tu nejlepší a jen co uklidíte foťák, vidíte, jak se k břehům valí ještě lepší…

… a tak jsem pokračoval podél pobřeží nahoru, dokud slunko úplně nezapadlo. Ustlal jsem si jako správnej zelenáč přímo na útesu, abych ráno viděl východ slunce, navzdory tomu že od moře pěkně foukalo. A tak jsem si dal hlavu za trnitý keř a kupodivu to fungovalo, protože jsem v tu ránu spal jako neviňátko…

Než se ale slunko vylouplo z přímořského oparu, byl už pěknej den.

Vyspal jsem se fakt královsky. A tak jsem posnídal a pomalu vyšel vstříct poslednímu dni výletu. Na mapě vypadá Durham Coast pěkně nudně jako jedna pěšinka, ve skutečnosti jde ale spíše o síť pěšinek, která vám nabízí nekonečně možností kudy jít. Až na pár míst by se, troufám si říct, dalo celý pobřeží od Hartlepool až po Seaham, obejít po pláži. A opravdu to stojí za to! Slunce pálilo, vítr foukal, takže jsem byl za chvíli červenej jak Inčučůna. Krátce po obědě jsem se objevil v Seahamu a musím říct, že jsem za sebou nechal tu krásnější půlku pobřeží, co sousedila s poli a pastvinami. Druhá půlka sousedí spíše s průmyslovým předměstí Sunderlandu. Ale zase se dalo ťapkat po pláži s mnoha místními, co si vyrazili užít slunnou Bílou sobotu.

Chtěl jsem sice dojít sice až k majáku, ale poté, co se mě po rozpáleném Sunderlandu půli cesty doprovázel jistý mladíček než pochopil, že mu fakt nedám 50 penny, jsem si řekl, že mám vlastně města plný zuby a tak jsem to otočil směrem nádraží, kde jsem chytil za pár minut bus do Durhamu…

…v původním plánu sice bylo dojít kolem řeky Wear do Durhamu po svých, ale tuším, že bych celou cestu vzpomínal na to, jak to před tím bylo dobrý. A popravdě, byl jsem taky pěkně upajdanej. A červenej od sluníčka i od slanýho větru. A tak jsem byl za ten autobus docela rád…

… byl to krásnej vandřík. Snad jeden poznatek závěrem – nejsem si jistý, zda jsou v Anglii zvyklí na vícedenní walkery v místech, kde se normálně newalkuje. Alespoň soudě podle otázek, které jsem dostával. Několik lidí svou sérii otázek zakončilo opatrnou otázkou, zda nejsem homless…

A to je všechno. Dneska je už a Velikonoční neděle, tak jsem to všechno sepsal, než to zase zapomenu. Zítra už zase hurá do započaté práce. Pár (vlastně docela dost) foteček přikládám.