„Katedrála v Durhamu je prastará a strmí na vysoké skále; uvnitř se konají bohoslužby s kázáním, zpěvem a kostelníky; přece však jsem viděl hrob Bedy Ctihodného, zavalité pilíře a křížové chodby a výpravu hezkých Američanek; ty pilíře jsou pokryty hluboko vtesaným ryhováním, což působí zvláštním, skoro polychromatickým dojmem.  Mimoto je tam hrob svatého Cuthberta, starý hrad a staré kamenné domky, a pěkné městečko běží z kopce na kopec, a víc už o tom nevím.“

–      Anglické listy, Karel Čapek (1924)

Mezi studenty v Durhamu se o katedrále, která před sto lety tak zaujala Karla Čapka, předává po generace následující legenda – kdo vystoupá na věž katedrály před promocí, ten svůj kurz na univerzitě nikdy nedokončí...

Příběh se sovou a Bradavicemi má pokračování. Čtyři roky poté, co jsem strávil rok na Erasmu v tomto kouzelném městě na ještě kouzelnější univerzitě, jsem se vrátil, abych pracoval na svém PhD projektu.

Zapřísahal jsem se, že tento blog nechám spát. Jako PhD student totiž nemáte tolik času jako student na Erasmu a o psaní mikro-etnografických plků ze studování a poznávání okolí si můžete nechat jen zdát.

Nakonec se mi ale na disku začaly hromadit fotografie, o kterých mi bylo mi líto, že je nikdo neuvidí. Stejně tak se mi v e-malové schránce začaly objevovat občasné zprávy tázající se „Jak se máš, co děláš, jaké to tam je a neděláš zase blog jako si dělal posledně…?“

A tak jsem se rozhodl probudit tento blog ze zimního s...