Kategorie Kouzla a čáry

… skoro měsíc jsem jen záviděl Ombeline všechny ty krásně vypadající obálky. Vždycky, když jsem ve schránce našel nějakou obálku, hořel jsem nedočkavostí a pak…prudký zchlazení…jméno mojí francouzské spolubydlící…

… ale dočkal jsem se! Touto cestou děkuju Vám všem, co mi přichystali nějaké překvapení do schránky a donutili mojí milou spolubydlící zažít stejný pocit zklamání, jaké jsem denodenně zažíval já během října. Na všechny dopísky odpovím dopískem, slibuji…

Jenom bacha, vy, co si libujete v posílání pivních podtácků a podomácku vyrobených obálek. Zdejší pošta na to není, zdá se, zvyklá… 😉 (viz obrázek).

Je u vás taky Helloween? ptal se mě jednou Hasan. Něco takovýho, říkám. Klademe na hroby svíčky. A co párty? Jaká je pak párty? Ale my nemáme žádnou párty. My prostě jenom klademe svíčky na hroby…

…ne, že by nebylo o čem psát. Jen mi dnes chybí nějaký organizační prvek příspěvku. A tak mě napadlo udělat to jako tvůrci Simsponů: dnes nás čeká helloweenský speciál. Tři příběhy. Všechny jsou pravdivé, i když bych radši, kdyby některé nebyly…

Příběh první: dýně

Od mala mě fascinovaly dvě věci a tuším, že za obě může televize (protože prostě není jiné vysvětlení, jak se ke mně mohly dostat): dinosauři a helloweenské dýně. Ty helloweenské dýně jsem viděl poprvé (tuším) v seriálu Beverly Hills 90210...

Neuvěřitelný! Dneska už je to týden, co jsem poprvé vešel do domku v Young St 30, který mi bude minimálně na půl roku domovem. Navzdory všem shit, které se tu happens mě Durham nepřestane udivovat ve svých kouzlech.

Když jsem během tohoto týdne dával dohromady počítač, bylo potřeba hodně trpělivosti. Všechny ty instalace chtěly svůj čas a protože jsem nechtěl jen sledovat načítající teploměry a čekat na to, až se mi z jejich pozorování udělají žaludeční vředy, začal jsem (doufám, že FTV Prima nemá na tohle slovo copyright) „šmejdit“ po našem domku.

Nejdříve jsem celý dům vysál. Pak ho vytřel. A protože se můj počítač pořád chroustal, otevřel jsem kouzelný přístěnek pod schody.

Byla tam tma. Pak taky plno prachu...

Dneska jsem si do seznamu kouzelných měst vedle Prahy, Budějovic, Krumlova a Telče zapsal taky Durham.

Seděl jsem v závětří blízko katedrály a opíral se o zeď, kterou rozpálilo vzácné anglické podzimní sluníčko. Pročítal jsem se hromadou návodů, propozic, pozvánek a dalších papírů, které mi mají (údajně) v Durhamu ulehčit život. Najednou se zpoza rohu vyloupne pán tak okolo sedmdesátky, zamžourá na mě očima skrze svá silná skla a pak řekne zcela jasně, byť s britským přízvukem:

„Dobrý den!“

…a jde dál.

„Dobrý den?“ volám na něj s otazníkem, ale pán zmizel. Tedy ne že by se rozplynul, ale odkulhá za další nedaleký roh rychlým, k jeho věku silně neadekvátním krokem...