O kouzelném pánovi

Dneska jsem si do seznamu kouzelných měst vedle Prahy, Budějovic, Krumlova a Telče zapsal taky Durham.

Seděl jsem v závětří blízko katedrály a opíral se o zeď, kterou rozpálilo vzácné anglické podzimní sluníčko. Pročítal jsem se hromadou návodů, propozic, pozvánek a dalších papírů, které mi mají (údajně) v Durhamu ulehčit život. Najednou se zpoza rohu vyloupne pán tak okolo sedmdesátky, zamžourá na mě očima skrze svá silná skla a pak řekne zcela jasně, byť s britským přízvukem:

„Dobrý den!“

…a jde dál.

„Dobrý den?“ volám na něj s otazníkem, ale pán zmizel. Tedy ne že by se rozplynul, ale odkulhá za další nedaleký roh rychlým, k jeho věku silně neadekvátním krokem. Teď mě napadá, že jsem za ním měl běžet, ale tam jsem jen seděl s otevřenou pusou. Konečně jsem na vlastní kůži poznal krásné britské adjektivum – thunderstruck.

Když jsem se trochu vzpamatoval, začal jsem se rozhlížet kolem sebe a hledat to, co mě prozradilo. Řízek jsem nenašel. S konzervativním oblečením, co se barev týče, si můžeme s Britama podat ruku. A možnost, že by pán s těmi brýlemi přelouskal moje maličkatý glosy vepsané do všech těch papírů, se zdá taky skoro vyloučená.

…zkrátka – kouzlo!

Když jsem to doma vyprávěl spolubydlícím, řekla Doriana (italská filosofka, o níž bude nepochybně ještě řeč): „It was an angel!“ Hmm… Třeba opravdu můj anděl zmeškal let, tak zavolal kolegovi, aby na mě hodil očkem, než přiletí. A ten kolega se celou noc učil česky, aby mi trošku rozuměl.