O soušlech

Je blízko k půlnoci a hlídač na parkovišti u Durhamské katedrály, který má zrovna směnu, vidí velmi zvláštní obrázek. U katedrály postává Magicarp, Psyduck a Kadabra a o něčem vášnivě diskutují. Hlídač na ně posvítí baterkou a ptá se, co se to tu u všech rohatejch děje. Magikarp, Psyduck a Kadabra se na sebe nechápavě podívají a pak řeknou: „Jen vášnivě diskutujeme. Je to problém?“ „Ne, promiňte. Ale vypadáte trochu podezřele.“ Všichni pokémoni se na sebe znovu nechápavě podívají. Proč jako? Pak jen zavrtí hlavou a pokračují v plamenné diskuzi. 

Hodněkrát se mi v Durhamu stalo, že jsem potkal někoho, kdo evidentně nebyl ve své kůži. A já se ptal: „Jsi v pohodě?“ A oni. „Jo, my jsme jen měli včera soušl.“ Jindy jsem zase viděl, jak v North Bailey v desetistupňovém mrazu pochodují lidi v trenýrkách, vždycky kluk a holka v páru, a nohy mají svázané tkaničkou. A já se ptal: „Co to tropíte?“ A oni: „Ále, my tady máme soušl…“

Když se mi tak naskytla příležitost jednoho takového soušlu se zúčastnit, řekl jsem si, že to musím pro československou antropologii udělat, i když z toho nekoukalo vůbec nic dobrého…

Nahoru na Gilesgate stoupají Magikarp se Psyduckem. Mají evidentně naspěch. Najednou Magikarp v prudkém gestu ukáže kamsi a povídá Psyduckovi: „Támhle to je můj učitel! A má PhD!“ „Fakt? Jdeme!“ Pan učitel sice vůbec nechápe, proč se k němu řítí dva pokémoni a už vůbec nechápe, proč se ho ptají, jestli má PhD. Nakonec se však usměje a svolí k tomu, aby byl vyfocen s Magikarpem. „Super! Teď ještě z nějakýho auto ukrást ten disk…“ říká Psyduck už v běhu. Magikarp je mu v patách a potají doufá, že ho pan učitel pod kostýmem Magikarpa nepoznal a nevyvolá ho příští přednášku k tabuli, aby vysvětlil rozdíl mezi translokací a tranzicí.

Kouknete-li do cambridgeskýho slovníku na podstatné jméno social, zjistíte, že jde o „příležitost, kdy se členové určitého společenství neformálně setkají, aby se ‚navzájem užili.'“ Kdybyste hledali nejbližší český ekvivalent, našli byste pravděpodobně sraz, kalba nebo chlastačka. Jak už jsem ale psal ve článku o kolejích, spoléhat na české ekvivalenty je trochu ošidné, protože se za nimi někdy ukrývá něco nepředvídatelně jiného. Na takovou chlastačku stačí přijít a pořádně se zkropit. To ale britům nestačí. Potřebujou záminku. Potřebujou příběh. Potřebujou program. Potřebujou kostýmy. Potřebujou soušly.

Soušl našeho frisbee týmu byl ohlášen skoro tři měsíce dopředu. Každý si naň měl připravit předem dané kostýmy. Svého magikarpa jsem si patlal na tvář narychlo půlhodiny předtím, než to všechno začalo. Bál jsem se, že přijdu v kostýmu jako jedinej a budu za totálního vola. Ale ouha. Kostýmy byly pojaty hodně zodpovědně. Pamatujete na Misty, jak chodila v tílku a kraťáskách? Tak naše Misty chodila taky v tílku a kraťáskách, i když bylo jistě pod nulou.

Hrál se tzv. Treasure Hunt. Když se všechny týmy slezly a posilnily se pintou, aby si přivykly na novou pokémonní identitu, rozdal se ohromný seznam s „pokladovými věcmi,“ které byly různě obodovány. Byly tam věcičky jak „normální“ (jako sehnat minci starší než všichni ostatní), tak podivné (políbit Eda), tak perverzní (přinést účtenku, na níž bude zřetelný společný nákup salátové okurky, kondomu a libovolného pornografického materiálu). Na celý treasure hunt byly asi čtyři hodiny. To se pak pokémoni rozběhli do ulic Durhamu, aby ulovili víc věcí, než soupěřův tým.

Všichni Pokémoni, kteří patří Misty, sedí ve 42, pijí koktejly a přemýšlí, co by ještě ulovili. Magikarp pročítá seznam. „Ehmm… disk z auta, 15 bodů…živý jednorožec, 2 body… vypít rychleji pintu piva, než rakeťačka Jessie, 7 bodů…dzhá!“ V Magikarpovi se probudí soutěživost, jeho české kořeny i neodolatelná chuť na pivo. Vyzývá Jessie. Chvíli přemýšlí, zda je to fér, když je to holka a ještě k tomu nečeška. Ale co. Tým Rakeťáků si to raději pojistí videorozhodčím. Video nemá ani čtyři vteřiny. Přesto je na videu patrné, že rakeťačka Jessie vítězně práskla sklenkou o stůl asi tak o vtěřinu dřív než Magikarp. Magikarp se cítí hluboce zahanben. Nepomůže mu ani to, že Jessie okamžitě odběhla na záchod.

Na závěr jsme se všichni sešli ve společenské místnosti v Hatfieldu, abychom posčítali naše bodíky. Asi jsem se ještě v Duramu tak nenasmál nad všemi těmi příběhy, co se pod tak jednoduchou zápletkou, jakou je Treasure Hunt, zrodily. Team Misty s Magikarpem, Psyduckem, Kadabrou a Jugglipafem se nakonec ukázal jako nejsilnější a vyhrál.

Člověk by to běhání a smání hnedle spláchnul pintou. Ale ouha. Na Durhamu mě nejvíc mrzí to, že je-li půlnoc máte pouze dvě možnosti – buďto jít domů (což je nic moc) nebo do Klute – přezdívaného jako nejhorší noční klub v Evropě (což je v pravdě ještě horší). Kultura britského pití je prostě jiná. Lidé chodí do hospody na čas (tj. klidně na šestou), kolem jedenáctý to vypadá jako u nás ve čtyři ráno (všude spoustu hulákajících opilých lidí v krátkých rukávech, kteří skáčou na taxíky) a pak o půlnoci zavřou hospody a všude je ticho. Ale o kultuře britskýho pití zase až jindy.

Je po půlnoci a osamocený Magikarp stoupá po schodech u Hild&Bed. Najednou si uvědomí, že je úplně střízlivý. Zarazí ho to, až zastaví. Pak ale mávne rukou a jde dál. Nebyl totiž na chlastačce. Byl na soušlu. A to je jiná liga!