O zkouškách na DU – Eseje

Otázky jako: „A je to tam těžší než na UK?“ nebo „A jsou tam těžký zkoušky?“ jsem od vás dostával docela často. Tak v tom udělám trochu jasno. Zkoušky nejsou ani lehčí, ani těžší, jsou prostě jiné.

Naprostá většina kurzů je rozložena do tří termů. V každém termu zpravidla musíte předvést nějaké performance, které bude mít vliv na výslednou známku z celého předmětu. Těžko generalizovat, ale většinou to bývá 25% za výstup z Michaelmass term (1. trimestr), 25% za Epiphany term (2.) a 50% za Easter term (3.).

Ta studentská performance se samozřejmě různí podle oboru vašeho studia. Souhrně se vlezou pod honosný termín „projekt.“ Jako student na Dept of Music budete dělat kompozici, na Dept of Engineering and Computer Science budete psát program a jako antropolog (můj případ) budete psát eseje. Esej je vlastně takový hlavní britský nástroj hodnocení napřes všechny department, takže s nimi s velkou pravděpodobností přijdete do styku…

Jsou limitovány počtem slov a dodržení rozsahu je úplně první věc, co se musíte naučit, abyste dostali dobrou známku – překročení 10% pod a 5% nad se trestá ztrátou v řádu desítek procent známky, okolo 30% na každou stranu to znamená prostě „FAILED.“ (je dobré se seznámit s pravidly na té které konkrétní katedře – někde jsou do počtu slov započteny reference a titulní strana, jinde však nikoliv).

Každému samozřejmě vyhovuje něco jiného. Já osobně jsem velký odpůrce systému, který je v českém prostředí tak populární, a sice „našroť-vyblej-zapomeň.“ Ačkoliv jsem se snažil vždycky studovat školy, kde byl tenhle systém upozaděn, několika takovými zkouškami jsem si prošel. A popravdě jsem v nich neviděl moc smysl. Bude to mít určitě blahodárný vliv na paměť. Ale má smysl věnovat úsilí tomu naučit se nazpaměť všechny hlavní města světa, když s chytrým telefonem zvládnete za 2 sekundy najít to, které zrovna potřebujete?

Britský systém není ani tak zaměřený na to, jak informace získávat, absorbovat a hromadit, ale na to, jak s informacemi nakládat; jak je používat v myšlení. V tomhle je esej dokonalý nástroj. Navíc, zadané témata eseje (či esejové otázky) jsou obvykle velmi široce formulované, takže můžete prohloubit znalosti v tom, co vás opravdu zajímá nebo třeba v tom, v čem jednou chcete být dobří.

V eseji jste hodnoceni především za to, jak přesvědčivě se vám podaří předestřít vaše „akademické argumenty,“ jednodušeji řečeno, jak pevný a přesvědčivý naleznete postoj k problému – ať už skrze vlastní data a poznatky, tak samozřejmě skrze akademické autority. Nikdo po vás nechce v eseji najít Pravdu (protože kde je pravda), nikdo po vás nechce vyjmenovat všechny přístupy k problému (protože od toho jsou encyklopedie a slovníky) a nikdo po vás nechce dokonce ani to, aby váš postoj a přínos v eseji byl zcela nový (protože to prostě skoro vždycky nejde). Jediné, co se po vás chce, je zaujmout postoj a odargumentovat jej. Nic víc, nic míň.

Jasně, asi se to nikdy nebude líbit lidem, co se raději biflují než čtou a píší, ale mě tenhle přístup vyhovuje stoprocentně. Biflování mi nesedí – mám ho spojené s ponocováním, nezdravou stravou, nervózním postávání, na chodbě s papíry v ruce ve formálním obleku, občas i s pocity ponížení ze strany zkoušejícího a nakonec s hospodou, po níž zůstane v hlavě velmi málo v poměru k úsilí, které jsem tomu věnoval. Esej je oproti tomu něco kreativního. Něco, co vás často může i bavit a něco, při čem vám toho v hlavě zůstane mnohem víc než po biflování.

Pokud jste esej nikdy nepsali, nezoufejte. V Durhamu je spousta příležitostí, jak se to naučit. Počínaje In-Sessional Language Courses (o kterých budu ještě psát), po One-to-One konzultaci od jazykového centra, kterou může každý člověk třikrát za term využít. Navíc spousta kurzů má tzv. formative assesment, což není nic jiného než zkouška na nečisto, k níž dostanete feedback, a buď vůbec nemá a nebo má velmi malý vliv na výslednou známku z celého kurzu. A hlavně! feedback (tj. slovní ohodnocení) dostanete ke každé eseji. Takže to není jako „trojka z testu? a za co? Aha?“