Zpátky z Bradavic…

„… tak se mi zdá, že je nějak moc vody v tý řece.“ říkám Ombeline, když v neděli, den před zahájením termu, jdeme do knihovny.

„Nevím, takových věcí si něvšímám..“

Ale vskutku. Vypadalo to jako by celých pár týdnů před tím, než jsme dorazili, spadlo na severní Anglii hodně vody, která si teď líně odtékala řekou Wear do moře. Celá neděle byla deštivá, ospalá, …šedivá. Na chvíli jsem snad uvěřil, že je šedivá skutečně národní barvou Anglie, i když jsem to všem do teď rád vyvracel…

… pak ale přišlo pondělí a s ním začal Epiphany term. Probudil jsem se do azurového rána. Lednové slunce z lesklých silnic udělalo v několika okamžicích matné. Potom ze zeleně vyhnalo opar, co mi na první cestě do školy v novém termu rozostřil obrysy katedrály. Cestou jsem potkal asi tucet lidí, co jsem znal a pozdravil úsměvem. A oni pozdrav úsměvem opětovali. To se v Praze často nestává. Asi proto to tu mám tak rád…

Navíc se mi splnil sen a konečně můžu chodit do knihovny s non-stop provozem. Žádný div, že jsem se tu hned první den nové otvírací doby zapomněl až do půlnočních zvonů a smolím tu post, který měl úplně původně znít jen:

„…zdravím Vás zpátky z Bradavic, kamarádi…“