Kategorie Kouzla a čáry

„Katedrála v Durhamu je prastará a strmí na vysoké skále; uvnitř se konají bohoslužby s kázáním, zpěvem a kostelníky; přece však jsem viděl hrob Bedy Ctihodného, zavalité pilíře a křížové chodby a výpravu hezkých Američanek; ty pilíře jsou pokryty hluboko vtesaným ryhováním, což působí zvláštním, skoro polychromatickým dojmem.  Mimoto je tam hrob svatého Cuthberta, starý hrad a staré kamenné domky, a pěkné městečko běží z kopce na kopec, a víc už o tom nevím.“

–      Anglické listy, Karel Čapek (1924)

Mezi studenty v Durhamu se o katedrále, která před sto lety tak zaujala Karla Čapka, předává po generace následující legenda – kdo vystoupá na věž katedrály před promocí, ten svůj kurz na univerzitě nikdy nedokončí...

Ten fousatej na obrázku prohlásil, že ten, kdo tam ty stromy zasadil, moc dobře věděl, co dělá. Já si to teda taky myslím. Taky jsem si myslel, že vzhledem k tomu, jak epický jsou tam západy slunce s výhledem na katedrálu, tam každej večer musí bejt alespoň jedna barbecue banda. Navíc když je to jenom 5 minut od Science Site (!) Ale ouha. Málo lidí ví o tomhle kouzelným místě. Lidi se asi bojí přelézt plot, co je tam beztak proto, aby odtud neutekli koně, co se tam tu a tam pasou. Ani na meditaci ani na piknik nenajdete lepší místo. Kouzelnější by snad mohlo být jen tehdy, kdyby tam namísto šesti stromů bylo stromů sedm. A že nejsem lakomej, tak vám prozradím, kde to je. Cestu už si musíte najít sami…

Nick, co umí hrát na 5 nástrojů najednou. Slečna s brýlemi a hlasem jako hřebík zorvna vytažený z tavné pece. Chlapík, co vypadá i zpívá jako Johny Cash a na kufříku má napsáno „Smile!“ Slečna s fialovými vlasy, co hraje na ságo. Parta cigánů s žesti, co vždycky roztancuje celé námětí. Slečna, co operním hlasem zpívá Elvise Presleyho. Usměvavý pán, co každou neděli, déšť nedéšť, hraje na mostě k North Road na akordeon. Pán, který každý večer na náměstí vytáhne štos korejsky popsaných papírů, před sebe postaví vajdlink na oplachování brambor a začne zpívat z plna srdce…

…to jsou jen někteří ze buskerských stálic Durhamu...

Že je Durham městem kouzelným jsem již psal hodněkrát… Dneska tu místní policie vyfotila růžovýho holuba. Pomalu se z něj stává mediální hvězda. A množí se i teorie, kde se růžovej holub vylíhnul. Docela kydy. Jako by nebylo snazší přiznat, že Durham je městem kouzelným…Dám vědět, jestli ho taky uvidím.

mud /mʌd/n

– a fine-grained soft wet deposit that occurs on the ground after rain, at the bottom of ponds, lakes, etc (wordreference.com)

To bylo kdysi v první třídě. Venku neuvěřitelně pršelo a maminka mě poslala do školy v nejvhodnější možné obuvi  (bez jakékoliv ironie)  – v gumovkách. Chudák vůbec netušila, že módní policie funguje už na nižším stupni základní školy. Schytal jsem takový posměch jak nikdy předtím a dlouho potom. Celému posměchu nedal korunu nikdo jiný než můj nejlepšejší kamarád Pavel Stejskal (kterého všichni znáte jako Pávka), který mě přezdil (cituji červenaje se) „Píča s gumovkou!“ (dnes po letech mohu konečně ocenit jeho neotřelý jazykocit)…

…od toho dne jsem si gumovky na sebe natáhnul maximálně na táb...

(post byl 14.2. aktualizován, resp. v něm byl opraven omyl na pravou míru)

Jako tradičně jsme seděli po zápase v Brooks a jako tradičně koukáme na rugby a kecáme. Klucí se mě zeptali na českej rugbyovej tým. Jen krčím rameny a tak přišla na řadu wikipedia. Když se klucí dověděli, že české rugbyová reprezentace porazila Hong Kong 17:5, obdivně zahvízdali. Skoro se cítím zahanbenej, že to nevím. „U nás frčí jiný sporty,“ vysvětluju. „Jak znám Čechy jsou teďkon nalepený na obrazovkách a koukaj na zimní olympiádu.“ Tentokrát krčí rameny klucí...

„… tak se mi zdá, že je nějak moc vody v tý řece.“ říkám Ombeline, když v neděli, den před zahájením termu, jdeme do knihovny.

„Nevím, takových věcí si něvšímám..“

Ale vskutku. Vypadalo to jako by celých pár týdnů před tím, než jsme dorazili, spadlo na severní Anglii hodně vody, která si teď líně odtékala řekou Wear do moře. Celá neděle byla deštivá, ospalá, …šedivá. Na chvíli jsem snad uvěřil, že je šedivá skutečně národní barvou Anglie, i když jsem to všem do teď rád vyvracel…

… pak ale přišlo pondělí a s ním začal Epiphany term. Probudil jsem se do azurového rána. Lednové slunce z lesklých silnic udělalo v několika okamžicích matné...

Milí kamarádi,

když jsem před třemi měsíci blog zakládal, nebyl jsem si vůbec jist, zda se najde někdo ochotný ho číst…

(ejhle, rým, to jsem ani nechtěl)

Ale protože se našli lidé, co jej nejenže byli ochotní číst, ale i je to prý docela bavilo,

byl jsem nejen ochotný jej dále psát, ale docela mě to i bavilo.

A tak s psaním nepřestanu ani v roce 2014.

Vám všem přeji vše dobré v novém roce,

a abyste  nikdy nezapomněli na to, že „to, co nejvíc chcete, je dělat si co chcete“…

Díky za přízeň,

v příštím roce zpátky z Bradavic…

… PN{w}

Čti více

Štěstí je jako mana. Je ho na světě pořád stejně od samého počátku věků. Přelévá se jako tekutina avšak nikdy netenduje k symetrii. Nejznámějším českou floskulí vyjadřující tuto asymetrii  je „štěstí ve hře, neštěstí v lásce.“

… já jsem po svém tatínkovi zdědil štěstí na dlouhý fronty v obchodech. I když si stoupnu do té opticky nejkratší, ukáže se na samém konci vždy jako nejdelší. V lepších případech si paní přede mnou zapomene zvážit banány, v horších případech přede mnou platí pán švýcarskou šekovou knížkou, u níž je potřeba ověřit podpis přes satelitní fax… Taky bych řekl, že požár disku první týden v cizí zemi nebude úplně událostí, která se povede každýmu…

… ale… na spolupracovníky, spoluž...