Kategorie TRIP tipy

Náš autobus opět mířil na sevverozápad. Howgill Fells leží mezi Lake District a Yorkshire Dale. Wikipedie říká, že má jméno původ ve Staré severštině – haugr je označení pro horu zatímco gil znamená úzké údolí. Etymologie obvykle prozradí mnohé. Tentokrát prozradila úplně všechno. Krásný, rázovitý kraj! Ombeline před autobusem otočili a poslali domů, že prý nemá pořádné boty. Byl jsem na ně docela naštvanej. Ale když nás pak na hřebeni bičovala sněhová bouře v kolmém úhlu, byl jsem docela rád, že to udělali. Z fotek můžete mít pocit, že se nejedná o fotky z jednoho výletu, ale skutečně je tomu tak. Jednotivé fotky od sebe dělí nejvýše pár hodin. Počasí připomínalo duben s charakteristickými aprílovými výkyvy...

Co mě na Walking Society nikdy nepřestane bavit je pestrost, s jakou jsou tripy organizovány. A tak po minulých strmých svazích v Lake District přišla zase trocha rovinky – tentokrát národní park Yorkshire Dales. Asi to bude docela slavný park, protože má dokonce své české wikipedické heslo. Protože mě o den později čekal první zápas ve famfrpálu, nechtěl jsem se úplně zničil, takže jsem poprvé v historii dal košem Duncanovi (který si libuje v nejnáročnějších trasách) a šel s prezidentkou společnosti Emily krásnou, devatenácti kilometrovou procházkou kolem řeky Swale. Podzim tu už pozvolna přebíral štafetový kolík, ačkoliv počasí připomínalo spíše duben s jeho obvyklými vtípky: slunce pražilo a pražilo a my odslíkali jednu vrstvu za vrstvou...

Soudě podle toho, jak rychle se trip na Langdale naplnil a kolik lidí se tísnilo na waiting-listu, bude asi tato lokalitka mezi DUHWS oblíbená. A to i přesto, že jsme v autobuse za obě cesty strávili dohromady kolem pěti hodin. A vskutku.

Pravda, v začátku výletu jsme to moc neocenili – není moc hezký, když plní očekávání vyběhnete vysokej kopec proto, aby jste se stali integrální součástí mraku, byli mokří a neviděli dál než na 15 metrů. Ale po poledni nám do mraků pěkně zafoukalo a tak jsme mohli vidět, že jsme na horách a ne na exkurzi v mlíkárnách.

Krajina byla hodně podobná prvnímu výletu (Helvellyn je odtud vzdušnou čarou asi 15 mil). Mokřadla, prameny, potoky a říčky; spousta zelené a všudypřítomné ovce...

„Je to po čertech divná zem,“ řekl. „Víš, že kolem celé říše je obrovská zeď?“

„To snad… co já vím… proti nájezdům barbarů… ne…?“

„No jistě, jak jinak, skvělý obranný zařízení,“ ušklíbl se Cohen sarkasticky. „Už to slyším: jeminkote, támhle je šestimetrová zeď, krindypindy, co budeme dělat, asi bude lepší, když se vrátíme domů přes ty dva tisíce kilometrů stepi, místo abysme vlítli támhle do toho borovýho lesa a udělali si pár pořádnejch žebříků…“

Tak mluvil barbar Cohen v Zajímavých časech Terryho Pratchetta o velké zdi na Vyvažovacím kontinentu (podobnost Vyvažovacího kontinentu s Čínou asi nebude úplně náhodná)...

 Třebaže má Helvellyn pouhých 950 m.n.m., jde o třetí nejvyšší horu Anglie (nikoliv Británie). Avšak díky tomu, že se masiv zvedá nedaleko moře, jde o docela pěkný kopeček. Helvellyn je součástí národního parku Lake District v severovýchodní Anglii. O víkendech je tu docela dost Britů – i když v porovnání s víkendovýma Jizerkama nebo Šumavou je tam prázdno. Kopce jsou plné vody, takže se člověk kochá neuvěřitelně sytou zelenou barvičkou všude kolem. Takhle podobnou zelenou jsem si představoval, kdykoliv jsem uslyšel slovo Irsko, ale jeden polský spoluwalker, co žil pět let v Irsku, mě ujistil, že Irské kopečky jsou ještě mokřejší a tráva je na zelenou ještě bohatší. Doslova řekl „fifthy shades of green.“

Všechny kopce kolem H...